Franková, Anne - Deník Anny Frankové
PŘEDMLUVA
V roce 1947, za dva roky po porážce Hitlerova fašismu, vyšla v Amsterodamu nevelká kniha s podivným titulem „Het Achterhuis“ (Zadní trakt), která se zakrátko stala sensací západoevropských a amerických literárních i jiných časopisů. „Deníkem Anne Frankové“, jak se začalo knize všeobecně říkat podle jejího podtitulu, zabývali se psychologové, vychovatelé i známí politikové nejen v Holandsku, nýbrž také v Anglii, ve Francii, ve Španělsku, v Norsku, ve Švédsku, v USA, v Brazilii, v Izraeli i v Japonsku, kde všude deník vyšel.
O knize se psalo nejrůznějším způsobem. Pro některé kritiky byl „Zadní trakt“ společensky úzkou, svou bezprostřední intensitou však velmi závažnou ilustrací nacistického pronásledování Židů za druhé světové války. Jiná skupina publicistů – většinou psychologové a vychovatelé – se zabývala problémem dramaticky se rozvíjející puberty mladé čtrnáctileté dívky, vyrůstající v „dobrovolné“ vazbě ve starém holandském obchodním domě v Amsterodamu. O knize se psalo jako o velmi zajímavém kulturně historickém dokumentu, ale i jako o umělém, velmi rafinovaně napsaném beletristickém díle. Ozvaly se dokonce hlasy, které tvrdily, že není vůbec možné, aby takovou knihu napsalo čtrnáctileté nebo patnáctileté děvčátko; deník Anne Frankové byl prohlašován za práci zručného literáta, jemuž se anonymitou a předstíranou dokumentárností podařilo dodat velké přesvědčivosti literárnímu dílu, které stvořil. „Deník moderní dospívající dívky“, jak knihu nazývali američtí psychologové, byl některými kritiky označen přímo za literární padělek, avšak tento názor byl ihned vzápětí vyvrácen svědky, neboť Kraler, Koophuis, Elli Vossenová, manželé Henk a Miep van Santenovi, jakož i otec Anne Frankové, pan Otto Frank, který se po válce odstěhoval do Švýcar, všechny tyto rázovité a jasně viděné osoby, o nichž mladá dívka ve svém deníku psala, dosud žijí.
V deníku Anne Frankové není žádné jméno a žádná situace fiktivní. Deník Anne Frankové není efektní, chytře na trh hozené literární zboží, nýbrž skutečně krví a slzami zbrocený lidský dokument, který nám prostě a upřímně odhaluje celou tu materiální a hlavně duševní, vnitřní bídu tak zvaných slušných, nepolitických lidí, kteří nechápou souvislost historického dění, v němž žijí. Osm lidí, pět dospělých a tři děti, kteří se za okupace skryli v zadním traktu starého obchodního domu v Amsterodamu, se neptá po společenských politických příčinách svého osudu. Osm ubohých lidí, kteří se děsí každého nezvyklého šramotu a vrznutí dveří v domě, nechápe, že právě v politice se určují formy a možnosti tak zvaného soukromého osobního života. Lidé zadního traktu nevidí, jak osobní život a politické dění vzájemně do sebe zapadají; chybí jim smysl pro společnost, pro historii. Proto nemají perspektivu. Ačkoliv je hitlerovský fašismus vyvrátil ze živné půdy jejich maloměšťácké existence, vidí svět a dění kolem sebe stále ještě kalnými brýlemi úzkých osobních přání a zájmů. Paní van Daanová lpí na svých příborech a nechce prodat svůj kožich; zubní lékař Dussel chce mít stůl sám pro sebe; na každé stránce Annina deníku narážíme na lidskou malichernost, která je uprostřed bouře převratného historického dění křečovitě drží svých přežilých zvyků a starých omylů a ilusí. Lidé, skrytí za otáčecími dveřmi starého domu na Prinsengrachtu, žijí nejen v trapné fysické, nýbrž i v hluboké duševní odloučenosti od světa a lidí. Každý z nich je sám se svým strachem, se svým neklidem a se svou hrůzou. Proto mezi nimi dochází k trapným hádkám a třenicím. Lidé v zadním traktu nežijí společně, nýbrž jen vedle sebe. Je to atomisovaná společnost, mezi jejímiž jednotlivými články zejí propasti hlubokého lidského nepochopení. To je vidět na tom, jak se jedna rodina dívá pohrdavě na druhou, jak muž nechápe ženu, jak se rodiče odcizují dítěti.
„Nikdo mi nerozumí! Nikdo mě nevidí!“ stěžuje si čtrnáctiletá Anne častokrát fiktivní osobě svého deníku, přítelkyni Kitty, kterou si vymyslela, nebo lépe řečeno musela vymyslet jako důvěrnici, neboť se nemohla dostat ke skutečným živým lidem, kteří by ji chápali a pomáhali jí v jejím vývoji.
Lidé zadního traktu již dávno ztratili vnitřní spojení se skutečností, a proto vlastně již dávno přestali tvořivě žít. Lidé zadního traktu, jak je poznáváme na stránkách Annina deníku, existují jenom pasivně: čekají na policii, na smrt nebo na zázrak – na invasi. Přitom jim jejich vlastní život uniká mezi prsty. Anne Franková to cítí a vidí, a proto se stahuje sama do sebe,rozmlouvá se svým deníkem, třídí a hodnotí dojmy, přemýšlí, bojuje o cestu k lidem a tím o cestu k vlastnímu já. Uprostřed úpadku a chátrání zadního traktu usiluje Anne Franková o novou, konstruktivní perspektivu, kterou nalézá v jakémsi novém, zlidštělém a nekonvenčním náboženství, jež „není strach před Bohem, nýbrž smysl pro vlastní čest a vlastní svědomí“.
Mladé děvče dospívá k přesvědčení, že všichni lidé mají odpovědnost za každého člověka a každý člověk že má odpovědnost za život všech lidí. Píše: „Nevěřím, že vedoucí lidé sami, že jenom vládnoucí a kapitalisté zavinili válku. Ne, malí lidé mají jistě také vinu, jinak by se jí přece národy neúčastnily.“
Vědomí hluboké spoluodpovědnosti každého jednotlivého člověka za mír a život všech lidí na celé zemi, toť vrchol vývoje mladičké Anne Frankové, která přes všechnu bídu, přes všechno strádání a všechnu vnitřní opuštěnost lidí „zadního traktu“ dospěla k názoru: „A přece věřím v dobro, které je v člověku!“
Toto vyznání Anne Frankové není jen jejím vyznáním. Je to vyznání tvořivé víry všech mírumilovných lidí naši doby, které spojuje národy a kontinenty. Ve jménu této víry v člověka se musí všichni lidé pevně semknout, odhodit všechnu liknavost a malichernost a nepřipustit, aby se znovu zvedla barbarská síla rasistického nacismu, která by chtěla celý svět proměnit opět v jakýsi ztuchlý „zadní trakt“, plný strachu a bídy.
Do „zadního traktu“ vpadla dne 4.srpna 1944 „zelená policie“, zatkla všechny osoby, které se tam skrývaly, jakož i Kralera a Koophuise, a dopravila je do německých a do holandských koncentračních táborů.
Gestapo vyloupilo „zadní trakt“. Miep a Elli našly Annin deník mezi starými knihami, časopisy a novinami, které zůstaly nepovšimnuty ležet na zemi. Deník byl otištěn v původním znění, až na některá pro čtenáře bezvýznamná místa.
Z „potopenců“ se vrátil pouze otec. Kraler a Koophuis přežili útrapy holandských koncentráků a vrátili se ke svým rodinám.
Anne zemřela v březnu roku 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsenu, dva měsíce před osvobozením Holandska.
Pro víru v dobro, které je v každém člověku, musíme pevně a neochvějně a přes všechny překážky hájit mír, za nějž jsme odpovědni každý zvlášť a všichni dohromady.
DENÍK vznikal v době od 12. června 1942 do 1. srpna 1944.
Anne se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem židovským manželům jako druhá dcera. Starší Margot se narodila v roce 1926.
Doufán, že ti mohu svěřit všechno, jak jsem až dosud nikdy nemohla, a doufám, že mi budeš velkou podporou.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát