Beskydy a okolí
Beskydy
Beskydy jako součást karpatské soustavy patří mezi horské oblasti, které vynikají rozmanitostí přírody a jsou dále přitažlivé svým historickým a kulturním vývojem. Stále více poutají zájem statisíců návštěvníků, kteří je vyhledávají pro neopakovatelný půvab kultivované krajiny, tvořené člověkem od druhé poloviny 16. století. Pro zachování přírodních a kulturních hodnot rozsáhlých území beskydské krajiny, valašských pasek, kde též ojediněle zůstaly dřevěné stavby důmyslné lidové architektury, byly Beskydy v roce 1973 vyhlášeny ministerstvem kultury ČSR za Chráněnou krajinnou oblast. CHKO Beskydy bezprostředně sousedí s pohořím Vsackých Javorníků na území Slovenské republiky. Více než 85% území beskydské CHKO je pokryto komplexy lesních ploch, které se táhnou od nejzápadnějších výběžků Beskyd (Veřovské Javorníky) až do prostoru Jablunkovského průsmyku. Nejvyšším bodem CHKO je Lysá hora (1324 m.n.m.), nejníže položeným územím jsou údolí s výškovým pásmem do 400 m.n.m. V CHKO Beskydy pramení Vsetínská a Rožnovská Bečva, Ostravice, ale též jejich přítoky - Morávka, Čeladenka, Lubina. Horská údolí obohacují vodní plochou rozsáhlá vodárenská nádrž Šance ve Starých Hamrech, přehrada Morávka a vyhledávaná rekreační nádrž Bystřička. Postupné zpřístupnění Beskyd pro turistiku a rekreaci vyvolalo výstavbu několika set rekreačních objektů, hotelů a chat. Rekreace v individuálních chatách a chalupách tvoří nejčetnější složku tohoto druhu, ale též problém jejich harmonie s krajinou.
Beskydské klima
Z hlediska klimatického členění patří velká většina území do chladné oblasti, pouze nižší polohy Valašska náležejí hodnotami svých klimatických faktorů do posledního okrsku kategorie mírně teplé oblasti. Rozložení teploty závisí na nadmořské výšce, proto roční průměrné teploty klesají od 6°C na Valašsku ke 4°C v horských polohách. Významným jevem jsou zimní inverze vznikající akumulací těžkého, chladného vzduchu za bezvětří v hlubokých horských údolích. Pokud se týká srážek, je oblast poměrně vlhká, hodnoty srážek neklesají na celém území pod 800 mm a maxima dosahují Slavíč 1481 mm a Lysá hora 1532 mm. Vysokému srážkovému průměru rovněž odpovídá bohatá sněhová pokrývka. Vlivem konfigurace okolního terénu převažují větry jižního až západního směru. Přitom směr a rychlost v nižších výškách je výrazně ovlivňována lokálními terénními podmínkami. Na některých místech, např. v údolí Bystré v Trojanovicích, lze sledovat větry blízké fénům.
Z geologie Beskyd
Geologicky oblast náleží do Karpatské soustavy, mladého pásemného pohoří, vzniklého koncem druhohor a ve třetihorách působením několika fází alpinského vrásnění. Je charakteristická tzv. flyšem, což znamená mnohonásobné střídání různě mocných vrstev pískovců, slínovců a jílovců nejrůznějšího složení a odolnosti. Postupně vrásněné hmoty flyše vytvořily velké příkrovy, které byly jako šupiny nasunuty přes sebe. Na území oblasti nalézáme souvrství příkrovů slezského a magurského. Projevuje se úzká vazba mezi makroreliéfem a geologickou strukturou. Hlavní hřbety Moravskoslezských Beskyd jsou budovány velmi odolným nazelenalým pískovcem godulským. Příkré čelo tohoto až 2000 m mocného souvrství tvoří nápadné severní svahy pohoří, prudce vystupující z podbeskydských pahorkatin. Také další výrazné hřbety jižněji položených Vsetínských vrchů a Javorníků jsou tvořeny odolnými vrstvami soláňskými, resp. zlínskými. Vyvrásněné hmoty byly pak vystaveny denudaci, takže velmi často se setkáváme se stopami zarovnání povrchu, projevujícího se malými rozdíly ve výškách horských hřbetů, měkkými formami reliéfů apod. Detailní promodelování nastalo hlavně periglaciálními procesy, kdy došlo ke vzniku mrazových srubů, balvanových proudů a hald, a též ke tvorbě mocného zvětralinového pláště. Na některých místech došlo k odnosu méně odolných vrstev, takže odolnější vrstvy byly vypreparovány - Pulčínské skály. Všechny tyto formy však nedosahují velkých rozměrů, takže nejsou pro
CHKO Beskydy charakteristické. Vlastní zalednění nebylo v Beskydech zcela přesvědčivě prokázáno, stopy po karech na Lysé hoře, případně Smrku jsou neurčité. Poměrně hojné jsou zde však pseudokrasové jevy - pukliny a na nich založené jeskyňky, jejichž vznik je rovněž vysvětlován mrazovým působením. V současné době probíhá hlavně modelace zvětralinové pokrývky klimatickými činiteli, projevující se hlavně tvorbou strží, břehových nátrží a sesuvů. Zvláště sesuvy jsou ve valašské části velmi hojné, neboť jsou podmíněny různou odolností a uložením jednotlivých vrstev.
Vodní toky
Rovněž z vodohospodářského hlediska jeví se oblast Beskyd jako významná. Pro čistotu vody a její značné množství jsou zdrojem pitné i průmyslové vody pro blízké, ale i vzdálenější sídelní a průmyslové aglomerace (Ostravsko, Novojičínsko, Frýdecko aj.). Již v roce 1953 byly Beskydy vyhlášeny za státně vodohospodářsky důležitou oblast. Za tímto účelem byla budována četná vodní díla. Příkladem jsou nádrže pitné vody Ostravice-Šance a Morávka. Téměř středem oblasti probíhá zhruba ve směru východ - západ hlavní evropské rozvodí (linie Veřovské vrchy - sedlo Pindula - Radhošťské Beskydy - Martiňák - Bumbálka - Zad
ní hory - Jablunkovské sedlo). Poměrně vodné toky patří tedy do dvou úmoří. Díky geologickému složení a morfologickým faktorům činí koeficient odtoku až 60% a tomu odpovídá poměrně malá retenční schopnost. Odtok vod z oblasti je silně rozkolísaný s nejvodnějším měsícem dubnem. Struktura flyše a jeho zvrásnění nedovolují vzniknout větším zásobám podzemních vod, případně silnějším pramenům. V podstatě nedochází k jejich mineralizaci a obohacení, takže stávající minerální prameny jsou naprosto lokální. Z hlediska využití nevýznamná jsou rovněž beskydská rašeliniště.
CHKO
CHKO Beskydy zaujímá plochu 1 160 km2 a je po Šumavě naší druhou největší chráněnou krajinnou oblastí. Rozprostírá se na moravsko-slovenském pomezí v horské části Moravskoslezských Beskyd, Vsetínských vrchů a Javorníků, v jihovýchodní části Moravy na části okresů Vsetín, Frýdek-Místek a Nový Jičín. K jejímu zřízení došlo výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 5.3. 1973, č.j. 5 373/73, podle zákona č.40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Tím došlo k výraznému kroku při ochraně přírodních hodnot tohoto významného území především z hlediska vodohospodářského, lesního hospodářství, klimatického, krajinotvorného, biogeografického, rekreačního a zemědělského hospodaření, které tvoří nezbytné zázemí ostravsko-karvinské aglomerace. Beskydy tvoří západní část Karpatské soustavy, jež je geologicky mladým pásemným pohořím, které vzniklo působením několika fází tzv. alpínského vrásnění z usazenin moře koncem druhohor a ve třetihorách.
Z hlediska složení a tektonické stavby náleží Beskydy do flyšového pásma Karpatské soustavy. Pod geologickým pojmem flyš rozumíme mnohonásobné střídání lavic pískovců s vrstvami břidličnatých slínovců a jílovců různého složení a odolnosti. Tektonická stavba flyšových Karpat je výsledkem horotvorných pohybů druhé fáze alpínského vrásnění, při nichž došlo k vyzdvižení flyšových usazenin, takže vznikla charakteristická příkrovová stavba podloží. Celé území oblasti je vlivem snadného zvětrání hornin skalního podkladu a v důsledku naklonění souvrství značně náchylné k tvorbě strží, břehových nátrží a zejména sesuvů, které jsou především ve valašské části velmi hojné. Podnebí Beskyd určuje jejich poloha v centru Evropy, kde se střetávají vlivy klimatu oceánického a kontinentálního. Většina území náleží do kategorie oblastí chladných, pouze proužek území na severovýchodním okraji a nižší polohy Valašska do okrsků mírně teplé oblasti. Nejnižší průměrnou roční teplotu 2,5 °C má Lysá hora, nejnižší polohy oblasti mají průměr okolo 7 °C. Celá oblast je dosti bohatá na srážky, přičemž např. Lysá hora s průměrnou hodnotou 1 532 mm za rok patří k srážkově nejbohatším místům naší republiky vůbec. Beskydy se rovněž řadí k oblastem s nejbohatší sněhovou pokrývkou, jejíž souvislá vrstva se na hřebenech drží 150 až 180 dní. Průměrná délka slunečního svitu činí 1 600 h. za rok.
Vegetační pokryv CHKO Beskydy je výsledkem dlouhodobého působení jak místního prostředí a konkrétního stanoviště, tak i historického vývoje. Jejich území bylo původně pokryto rozsáhlými lesy, v nižších a středních polohách listnatými a smíšenými, v nejvyšších polohách se vyskytovaly karpatské smrčiny. Dodnes zaujímají lesy dominantní postavení v oblasti, neboť pokrývají asi 60% jejího území. Jejich druhová skladba byla však vlivem člověka značně pozměněna, takže původní smíšené porosty byly většinou nahrazeny smrkovými monokulturami. Pouze místně se zachovaly lokality s původním složením lesních porostů a s přirozenými společenstvy rostlin a živočichů, jež jsou dnes chráněny v řadě zřízených chráněných území. Nejznámější z nich a zároveň i plošně nejrozsáhlejší je NPR Mionší, zřízená v roce 1954 na ploše 171 ha k ochraně zbytku karpatského jedlobukového pralesa s vtroušeným javorem klenem a bohatým keřovým patrem, které tvoří bez hroznatý, lýkovec jedovatý, zimolez černý aj. V bylinném patře je hojná měsíčnice vytrvalá, hořec tolitovitý, netýkavka nedůtklivá, kyčelnice žláznatá a další. Pro svoje významné přírodní hodnoty je Mionší předmětem vědeckovýzkumné činnosti řady vědeckých institucí.
Od roku 1969 zde existuje naučná stezka, přístupná jen v letní sezóně za doprovodu průvodce. V NPR Salajka o rozloze 22 ha, rozkládající se na severním svahu Beskyd nedaleko od lokality Bumbálka, je chráněn zachovalý jedlobukový prales se zvláště mohutnými jedlemi. V NPR Radhošť jsou chráněny dva odlišné lesní porosty vrcholových částí radhošťské skupiny Beskyd. Jeden z nich se nachází v nadmořské výšce 800 - 1000 m, má jihozápadní expozici a tvoří jej buk, jedle s vtroušeným smrkem, jasanem, javorem mléčem a klenem. Druhý v nadmořské výšce 700 - 1090 m je převážně bukojedlový s příměsí javoru klenu, místy jsou čisté smrčiny. Vrchol Radhoště byl a je okolním obyvatelstvem vyhledáván nejen pro krásný výhled. Již ve slovanském dávnověku byl místem uctívání slovanského boha úrody a pohostinství Radegasta, jehož socha stojí na cestě z vrcholu na Pustevny. Z Radhoště byl též v roce 1868 odvezen jeden ze základních kamenů pro stavbu národního divadla v Praze. Na území oblasti byla zřízena ještě řada dalších státních přírodních rezervací na lesní půdě, dokumentujících rozdílné typy lesních porostů s přirozenou skladbou na různém podkladu, které jsou předmětem mnoha lesnických výzkumů. Jediný zbytek původního karpatského jedlobukového pralesa v horním Pobečví je uchován v NPR Razula. V bylinném podrostu je zde hojný šťavel kyselý, mařinka vonná, pstroček dvoulistý, hluchavka pitulník a bažanka vytrvalá. Cenný porost s přirozenou skladbou na kamenitých svazích je chráněn v PR Noříčí. V PR Poledňana je zase chráněn charakteristický porost hluboce zaříznutých beskydských údolí. Dalšími rezervacemi zřízenými k ochraně typických lesních porostů jsou pak PR klíny, Kutaný, Mazácký Grúnik, Trávný potok a V Podolánkách. Několik chráněných území bylo v oblasti zřízeno také k ochraně nalezišť některých rostlinných druhů. Tak například v PR Galovské lúky je chráněna orchidejová louka s přilehlou pastvinou o rozloze 1,95 ha s bohatým výskytem vstavačovitých, jako je vstavač bezový, vstavač mužský, vstavač hlavatý, dále pak pětiprstka žežulník a mečík střechovitý. V PR Trojačka je chráněn listnatý porost javoru klenu s lípou, bukem, jilmem a jedlí. V suťových kuželích se zde vyskytuje vzácná kapradina jelení jazyk celolistý. V PP Pod Juráškou je chráněna slatinná loučka s typickou květenou. Roste tu např. violka bahenní, pomněnka bahenní, pryskyřník prudký, hojná je i rosnatka okrouhlolistá, která zde roste na jediné lokalitě v Pobečví. Pro ochranu řeřišnice trojlisté na ploše 2,48 ha západně od vrcholu Bumbálky bylo zřízené PP Lišková v údolním uzávěru Smradlavého potoka. K ochraně naleziště hořce Kochova na loukách v údolí Satiny pod Lysou horou bylo zřízeno PP Pod Lukšincem, k ochraně bohaté lokality vzácného šafránu Heuffelova na vlhké louce u domu č.p. 173 v obci Zubří PP Zubří. NPR Pulčín-Hradisko představuje ojedinělý výchoz paleogenních pískovců a slepenců nedaleko stejnojmenné obce na Vsetínsku. Jde o lavice pískovců, vypreparované kvartérní denudací, řídce porostlé břízou, borovicí, bukem a smrkem. Vyskytují se zde četné pseudokrasové jevy, typické formy zvětrání a jiné fenomény. Velmi vyhledávanou turistickou atraktivitou oblasti je skanzen v Rožnově pod Radhoštěm s řadou typických valašských chalup, hospodářských stavení, s dřevěným kostelíkem a fojtstvím. Tento skanzen tvoří součást národní přírodní památky Valašské muzeum v přírodě o rozloze 66 ha. Nejen složení flóry, ale rovněž složení fauny je dosti pestré. Z obojživelníků je typický a hojný skokan hnědý a čolek horský, vzácný je karpatský endemit čolek karpatský. Hojný je i výskyt netopýrů, z ptáků jsou četní dravci a sovy. Ze vzácnějších druhů ptactva zde lze pozorovat drozda kolohřivce, datlíka tříprstého, strakapúda bělohřbetého a kulíška nejmenšího. Poměrně hojný byl i tetřev hlušec, dnes jsou jeho stavy však podstatně nižší a z některých lokalit vymizel úplně. Velmi vzácně se vyskytuje tetřívek obecný, hojnější je jeřábek lesní, který žije v horských lesích s bohatým podrostem. Vzácná je vydra říční. Vedle srnčí a jelení zvěře žije ve zdejších lesích též rys ostrovid a ze Slovenska se sem opět vrací medvěd brtník. Od roku 1973 jsou zde medvědi pozorováni každoročně a podle přesvědčivých důkazů v Beskydech i několikrát přezimovali. Pro nedalekou sousední průmyslovou oblast Ostravska představují Beskydy významnou rekreační oblast. Jsou však i významným prameništěm řady toků. Pro svůj vodohospodářský význam je celé území chráněno na základě nařízení vlády ČSR č.40 z roku 1978 jako chráněná oblast přirozené akumulace vod. Oblast byla v poslední řadě zasažena řadou negativních činitelů, jako jsou větrné polomy a kalamitní výskyty hmyzích škůdců v lesích, které v kombinaci s nepříznivými klimatickými podmínkami a zejména s dlouhodobým negativním vlivem imisí působí značné škody na přírodním prostředí celého území. Negativním zásahem je také výstavba nového dolu na těžbu černého uhlí v oblasti Frenštát - Trojanovice. Při utváření beskydské krajiny se výrazně projevil vliv jejího osídlení a využívání. Zvláště významně se projevil vliv středověké valašské kolonizace s pasekářským způsobem hospodaření, v jehož důsledku došlo k vytvoření hodnotné a esteticky vyvážené kulturní krajiny s roztroušenými chalupami a drobnými políčky lemovanými hromadami sesbíraného kamení, kterou vhodně dotváří i rázovitá valašská architektura. Na území oblasti se setkáváme i s novodobějšími památkami naší historie připomínajícími období odboje československého lidu proti fašismu ze 2. světové války. Tuto významnou kapitolu našich dějin připomíná na území CHKO Beskydy řada partyzánských pomníčků a památníků v místech bojů I. Československé partyzánské brigády Jana Žižky v Javorníkách i celá naučná stezka Javorníky - Družba vedená po trase Makovský průsmyk - Velký Javorník - Portáš. Pro plnění úkolů na úseku státní ochrany přírody byla zřízena Správa CHKO Beskydy v Rožnově pod Radhoštěm, která je detašovaným pracovištěm Českého ústavu ochrany přírody v Praze.
Flora
Beskydy Tři pětiny území chráněné krajinné oblasti pokrývají lesy. Původní zonální společenstva podmíněná geologickým podkladem, půdou, klimatem, členitostí reliéfu, expozicí vystřídaly na převážné ploše území smrkové monokultury. Původní, člověkem neovlivněný vegetační kryt tvořily listnaté a smíšené lesy. Z fragmentů původních málo ovlivněných porostů, sledováním vývoje sukcese na znovu zalesňovaných pozemcích a srovnáváním obdobných stanovištních podmínek lze rekonstruovat původní vegetační kryt.
Vodní toky provázely olšové jasaniny tvořené jasanem, olší lepkavou, ve vyšších polohách olší šedou. Podél Vsetínské Bečvy a krátkého úseku Rožnovské Bečvy zasahuje do oblasti zóna dubohabrových hájů s charakteristickými prvky karpatské květeny jako svízelem Schultesovým (Galium schultesii), šalvějí lepkavou (Salvia glutinosa), ostřicí chlupatou (Carex pilosa).
Na povlovných svazích údolí a širokých nízkých hřbetech se vyskytovaly bučiny s poměrně chudým bylinným patrem. Na nesouvislou zónu bučin mozaikovitě navazovalo rozsáhlé pásmo květnatých bučin, rozšířené ve výškovém rozmezí 400-700 m.n.m., místy i výše. Tyto bučiny s velmi bohatým bylinným podrostem, v němž se uplatňují charakteristické druhy karpatské květeny, jako zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis) aj., jsou dosud zachovány na poměrně velkých plochách národních přírodních rezervací (Razula, Salajka, Mionší) a přírodních rezervací (např. Kutaný).
Plochy nad 700 m.n.m., většinou hřebenové, pokrývaly kyselé bučiny s příměsí jedle a smrku. I tento typ zonálních lesních společenstev je zastoupen v národních přírodních rezervacích (např. Radhošť) a přírodních rezervacích (např. Klíny).
V nejvyšších polohách Moravskoslezských Beskyd - nad 1000 m.n.m. - na ně navazovaly klimaxové smrčiny s význačnými doprovodnými druhy, jako čípkem objímavým (Streptopus amplexifolius), jednokvítkem velkokvětým (Monesis uniflora), bradáčkem srdčitým (Listera cordata) aj.
Vrcholové a hřebenové holiny alpinského a subalpinského stupně nebyly původně v Beskydech vyvinuty. Odlesněné hřebenové partie osídlily druhotně prvky alpinské květeny, např. bojínek alpinský (Phleum alupnum), starček podalpský (Senecio subalpinus), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), pryskyřník omějovitý (Ranunculus aconitifolius), kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album ssp. Lobelianum), mléčivec alpinský (Cicerbita alpina).
Z uvedeného zonálního vrstvení se vymykají podmáčené smrčiny, podmíněné inverzní polohou se srážkami nad 1000 mm (PR V Podolánkách). V extrémních polohách na prudkých svazích pod vrcholky kopců a v hluboko zaříznutých roklích se dosud uchovaly suťové lesy s javorem mléčem, klenem, lípou, případně jilmem. Nejhodnotnější ukázky suťových lesů jsou chráněny v PR Trojačka.
Původní vegetační kryt i krajinný ráz doznal podstatných změn rozšířením karpatského salašnictví do vnějších Karpat v 16. a 17. století. K urychlené přeměně lesů ve výnosové monokultury přispěl pak rozvoj průmyslu v podhorských oblastech v průběhu 19. století (hutě železné i sklářské, textilní a dřevařský průmysl). Uvedená valašská kolonizace se specifickými formami hospodaření a svébytnou kulturou (konkrétně stavební), se podílela podstatným způsobem na formování dochovaného, jedinečného krajinného rázu s charakteristickou zástavbou. Pastevectví, které se rozšiřovalo na úkor lesa, a to zejména v terénně složitějších a členitějších podmínkách, přispělo též k obohacení květeny. Na horské louky a pastviny, druhotně teplejší a sušší, a hlavně osluněné, pronikají nové rostlinné druhy z nižších poloh, jako např. kakost krvavý, černohlávek dřípatý, oman vrbolistý aj. Na tato osluněná místa se rozšiřují i světlomilné vstavačovité rostliny, které se na extenzívně využívaných, nehnojených stanovištích udržely v hojném množství dosud a jsou charakteristickou ozdobou přírody, zejména v oblasti Valašska. Ve fragmentech se zachovaly rašelinné louky a mokřadní plochy, mimořádně cenné z fytocenologického hlediska. Jsou též stanovištěm vlhkomilných vstavačovitých druhů. Nelesní (druhotná) společenstva v síti maloplošných CHÚ jsou zastoupena jen malým počtem (Galovské louky, Pod Juráškou).
Území chráněné oblasti je bohaté co do druhové četnosti rostlinstva, tak i společenstev. Je význačné i z hlediska fytogeografického, neboť představuje u mnohých druhů nejzažší hranice jejich rozšíření.
Fauna
Beskydy Ve vývoji a celkovém složení populací jednotlivých druhů zvěře na poměrně rozsáhlém území CHKO Beskydy (asi 1200 km2 ) sehrál nejdůležitější úlohu člověk. Intenzívním mýcením lesů pro účely salašnictví redukoval především životní prostředí lesních druhů, rozvojem zemědělské výroby naopak pomáhal v šíření druhů stepních. Neméně důležitou úlohu sehrál rovněž mimořádně intenzívní lov některých původních, zejména větších druhů zvěře, znamenající v této oblasti jejich úplné vyhubení. Na druhé straně došlo k volnému rozšíření těch druhů, jež byly člověkem z loveckých důvodů záměrně vysazeny do volné přírody.
Současné složení fauny podle původu a příslušenství k jednotlivým zoogeografickým složkám je velmi pestré, což je mimo již uváděné intenzívní antropologické vlivy výslednicí dlouho trvajících vývojových pochodů probíhajících od třetihor až do současnosti. Zejména geografická poloha v bezprostřední blízkosti Moravské brány, jež měla zejména pro migraci živočichů v minulosti mimořádný význam, i velká různorodost ekologických podmínek způsobily, že kromě běžných kosmopolitních druhů vyskytujících se téměř po celém světě se tu vyskytují i druhy, jejichž těžiště rozšíření je zcela mimo naše území, a v neposlední řadě i ty druhy představující u nás vzácné zbytky (relikty) z doby předledové i zbytky zvířeny z dob ledových, tzv. glaciální relikty. Vzhledem k velkému množství druhů uvádíme jen nejvýznamnější představitele reliktních živočichů z třídy hmyzu, z obratlovců pak vzpomeneme podrobněji pouze vzácnější plazy, ptáky a savce, zasluhující pozornosti zejména z hlediska ochranářského.
K třetihorním (předledovým) reliktům patří např. střevlík Abax Schüppeli, i hojnější zástupci některých dalších autochtonně se vyskytujících druhů, např. plž modranka karpatská (Beilzia coerulans). Z obojživelníků je možno setkat se s karpatským endemitem čolkem karpatským (Triturus montandoni), vzácněji se vyskytuje i čolek velký (Triturus cristatus), zejména v nižších polohách Vsetínských vrchů, kde je možno občas spatřit i jednoho z našich nejkrásnějších motýlů, otakárka fenyklového (Papilio machaon). Významnou složku fauny dosud odborně málo prozkoumaného pseudokrasu Beskyd tvoří chráněné druhy netopýrů, jako netopýr velký (Myotis myotis), netopýr vousatý (Myotis mystacinus) i nejnápadnější netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus).
Všeobecně známá je i druhová bohatost rybí fauny na území CHKO, podmíněná přítomností všech čtyř rybích pásem, tzn. pstruhového, lipanového, parmového a cejnového, existencí větších i menších vodních nádrží i poměrně malým stupněm znečištění toků. Z ochranářského hlediska zasluhují pozornost zejména druhy řazené ke karpatským elementům, jako vranka pruhoploutvá (Cottus poecilopus), sekavec horský (Cobitis aurata) i hrouzek Kesslerův (Gobio kessleri). Dále uvádíme některé druhy ptáků a savců, kterým je nutno vzhledem k jejich stále se zmenšujícímu výskytu věnovat zvláštní pozornost.
Z třídy ptáků je nutno na prvním místě uvést dravce a sovy. Je to především vzácně hnízdící včelojed lesní (Accipiter nisus) a ostříž lesní (Falco subbuteo). Z dravců, kteří ještě před nedávnem v oblasti hnízdili, je to především sokol stěhovavý (Falco peregrinus), vyskytující se dnes podobně jako orel křiklavý (Aguilla pomarina) a orel skalní (Aguilla chrysaëtos) vzácně na přeletu.
Ze sov je nejčastěji pozorován puštík obecný (Strix aluceo) a sýček obecný (Athene noctua). Ostatní druhy, jako kalous ušatý (Asio otus), sýc rousný (Aegolius funereus), a zejména výr velký (Bubo bubo), jsou pozorovány mnohem vzácněji. Z ostatních druhů zasluhuje pozornost ledňáček říční (Alcedo atthis), skorec vodní (Cynclus cynclus), strakapúd bělohřbetý (Dryobates leucotos), křivka obecná (Loxia curvirostra) i v poslední době zdárně hnízdící čáp černý (Ciconia nigra), a rovněž stále častěji se vyskytující krkavec velký (Corvus corax).
Z lovných ptáků stojí za zmínku neustále se zmenšující stavy tetřeva hlušce (Tetrao urogallus), jeřábka lesního (Tetrastes bonasia) i velmi vzácný výskyt tetřívka obecného (Lyrurus tetrix).
Ze savců drobný plch zahradní (Eliomys guercinus) i větší plch lesní (Dryomys nitedula) patří k vzácným východním prvkům naší fauny. Rejsek alpský (Sorex alpinus) je pak považován za vývojově nejstaršího živočicha u nás vůbec.
Zajímavá místa
Frenštát pod Radhoštěm
město ve Frenštátské brázdě, mezi Štramberskou vrchovinou a Moravskoslezskými Beskydami.
Město leží při severním úpatí Radhošťského pásma Moravskoslezských Beskyd, na soutoku říček Lomná, Lubina a Bystrá. Založeno prý pod jménem Farkasstadt roku 1299 Vlkem Farkašem z Násilé. Roku 1382 se připomíná pod jménem Frankenstadt. Znak města se vyvinul zřejmě z pečeti s obrazem patrona chrámu sv. Martina z Toursu.
Vzhled poznamenaly četné požáry a válečné události - město bylo vypáleno v roce 1626, o 20 let později Frenštát obsadili a vydrancovali Švédové. V 19. století přichází rozvoj průmyslu, od rukodělného tkaní plátna se postupně přechází na mechanickou tovární výrobu. V roce 1884 byla založena Pohorská jednota Radhošt, jako první český turistický spolek. Jako cíl si členové určili rozvoj turistiky v oblasti Beskyd, které zpřístupňovali budováním turistických cest a výstavbou útulen. Nejproslulejší útulny jsou na Pustevnách - Libušín a Maměnku navrhl arch. Dušan Jurkovič. Dal jim ojedinělý ráz, když spojil architekturu tyrolskou se secesí a místními lidovými prvky. Už od 19. stol. se město stalo střediskem českého kulturního života. Přispěly k tomu národní slavnosti na Radhošti v období národně osvobozeneckého hnutí a spolkové hnutí.
Centrem historické zástavby je náměstí s městskou radnicí a její zdaleka viditelnou věží. V budově radnice je umístěno muzeum s národopisnými a výtvarnými sbírkami. Instalována je zde i tkalcovská dílna. Náměstí s kašnou s Neptunem z roku 1840 má zčásti zachováno podloubí, je zde řada barokních soch a přilehlý kostel sv. Martina, v jehož interiéru je Valašský betlém od Jana Knébla, na oltáři Valašská Madona od Adolfa Liebschera. Filiální kostel sv. Jana Křtitele je barokní z první třetiny 17. století. V interiéru je Valašský betlém od lidového řezbáře Josefa Kněžka a obraz Vzkříšení. U kostela se nachází barokní krucifix z roku 1753 a stromořadí staletých líp. Na podloubí je umístěna pamětní deska Jiřího Rašky, olympijského vítěze ve skoku na lyžích z roku 1968 (autor Karel Vašut).
Z Frenštátu pod Radhoštěm pocházel Albín Polášek (1879 - 1965), který před koncem století odjel do USA, kde byl profesorem umělecké školy v Chicagu. Ke jeho dílům patří kříž se sousoším Cyrila a Metoděje a socha Radegasta na Radhošti.
Po několik let jezdil do Frenštátu na prázdniny básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Městu věnoval několik svých básní.
Dva kilometry jihozápadně od centra, na severovýchodním výběžku masívu Velkého Javorníku leží na Horečky. Kromě tří můstků, jeden s normovým bodem P72 m byl v době dohotovení největším můstkem s umělou hmotou na světě, nabízejí překrásné rozhledy na panorama Beskyd od Radhoště až po nejvyšší Lysou horu.
Možnosti ubytování :
- Horský hotel Vlčina ***
- Penzion Vlčina II - Na Horečkách.
Rožnov pod Radhoštěm
Město v údolí "dolní " Bečvy mezi Radhošťskými Beskydami a Vsetínskými vrchy, v Rožnovské brázdě.
První zmínka o osadě je z roku 1267, v roce 1411 byla povýšena na městys a nesla název Rožnovec (zdrobnělina ke jménu hradu). Ve 14. a 15. století patřila osada pánům z Kravař, od druhé poloviny 15. století do r. 1548 Cimburkům, pak do roku 1815 Žerotínům i jiným šlechtickým rodům. V roce 1557 se poprvé objevuje jméno Rožnov. Na vrchu Hradisku asi 2km jihozápadně od Rožnova p. R. jsou zbytky zdí a příkopů připomínající hrad, který byl založen zřejmě ve 13. století, jako sídlo biskupského mana Bohuslava z Krásna. V roce 1539 byl zbořen Janem z Pernštejna. V 16. století se na úpatí Hradiska dolovalo stříbro. Od 17. století je město známo léčebnými účinky čistého vzduchu, vodoléčby a pitím žinčice. V roce 1820 byl ve městě vystavěn léčebný ústav a založen městský park. Jako klimatické lázně dosáhlo město evropské pověsti, v roce 1950 však lázně zanikly. Již v 17. století zde byly sklárny a papírna, v 19. století se rozvíjí lnářství a vlnařství, pak punčochárna. Barokní farní kostel Všech svatých s oltářním obrazem Rubensova žáka I. Schounianse a hodnotným zařízením pochází z let 1745-49. Na náměstí stojí barokní sochy sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého.
Ve městě je pomník Františka Palackého z roku 1879 s litinovou bustou a památník občanům padlým ve válce.
V roce 1925 byla v parku otevřena první část Valašského muzea v přírodě zásluhou bratří Jaroňků, nadšených obdivovatelů valašské lidové kultury. Původní soubor je neustále doplňován,
v současné době je zde více než 85 objektů z Valašska a severovýchodní Moravy včetně interiérů, sbírkových a uměleckých předmětů. Areál je členěn na původní část tj. Dřevěné městečko, Valašskou dědinu a Mlýnskou dolinu. Nejvýznamnějšími objekty Dřevěného městečka jsou: kopie Borákova fojtství z Velkých Karlovic z r. 1793, dřevěný kostel podle plánu kostelíka ve Větřkovicích s hodnotným interiérem, rožnovská radnice z r. 1770, valašská hospoda z rožnovského náměstí ze 17. století a další. Kostel je obklopen hřbitovem s dřevěným oplocením, vedle starých křížů a náhrobků je tu od r. 1969 Valašský Slavín, jsou zde pochováni např. Metoděj Jaho, bratři Jaroňkové, písmák Miloš Kulišťák, malíři Jan Kobzáň a František Podešva, spisovatel Zdeněk Kramoliš a další. Do Valašské dědiny jsou soustřeďovány především chalupy a usedlosti s doprovodnými stavbami, v budované Mlýnské dolině pak hamr, mandl, mlýn, pila, olejna ap. Kulturní programy národopisného charakteru jsou v muzeu pořádány téměř celoročně.
Štramberk
Tzv. Valašský Betlém ve Štramberské vrchovině.
Město Štramberk - 415 m.n.m. se 4 600 obyvateli se rozkládá 9 km na východ od Nového Jičína, ve Štramberské vrchovině na úpatí Bílé hory. Hrad byl vybudován asi ve druhé polovině 13. stol. jako strážní hrad v řadě : Helfštýn - Starý Jičín - Štramberk - Šostýn - Hukvaldy. Od r. 1783 je ve zřícenině. Zachována je část hradeb a válcová věž (donjon), zvaná Štramberská trúba či jen Trúba, na ní byla upravena rozhledna.
Pohorské městečko na svazích kopců připomíná skansen. Tmavé trámové stěny, u starších domů z neotesaných loupaných klád, kontrastují s vysokými světlými podezdívkami z kamene, dřevěné štíty rámují sedlové střechy, často ještě šindelové, vyřezávané pavláčky se krčí při bočních stěnách. Ve vnitřním uspořádání je možno rozlišit dva druhy : jizba, síň a malá komora; druhý, rozměrnější typ má větší komoru a připojený chlév. Svým ztvárněním patří stavby k typu valašského domu, pocházejí z 2. pol. 18. a 1. pol. 19. století. Celkový dojem "Valašského Betléma" je umocněn terénem s úzkými uličkami. Štramberská lidová architektura vytvořila z městečka známou městskou památkovou rezervaci, jejíž význam spočívá i ve vzájemném urbanistickém uspořádáni, které tvoří ojedinělý celek podávající obraz předměstí a podhradí tak, jak byl běžný v městech do poloviny 19. století.
Zvláštností jsou štramberské uši, perníkové pečivo, které se zde peče jako upomínka na nájezdy Tatarů. Město už svou polohou lákalo nájezdníky, a tak i třicetiletou válku odneslo obyvatelstvo hůře než jinde. Navíc náboženské a národnostní rozpory po válce způsobily další útrapy. V nedaleké Ženklavě, jež je částí Štramberka, se kolem rodáka Kristiána Davida v roce 1772 seskupili protestanti a vystěhovali se odtud pod jeho vedením do Německa. Založili v Ochranově - Herrnhut - známou církev Moravských bratří. Ta se rozšířila se po celém světě.
Vrch Bílá Hora, vysoký 557 m, je součástí vnějšího útesového pásma karpatského oblouku. Na jeho jižních svazích jsou vápencové útvary, jež slouží jako cvičné horolezecké skály. Největší je Váňův kámen, asi 15 m vysoká skála, dále Kozí stěnka, asi 400 m východněji. Na severním svahu byly nalezeny vápencové balvany se zkamenělými živočichy - asi 600 druhů, hlavně bezobratlí živočichové, mechovky, plži, hlavonožci.
Asi kilometr od Štramberka je vápencový vrch Kotouč - 532 m. Na jeho svazích byl vybudován Národní park se sochami osobností, poprve zpřístupněný r. 1929. Ve vstupu je v kapličce Valašský dřevěný Betlém a socha Valašské Madony. Dominantou Kotouče se stala socha sv. Václava. Vytvořil ji akad. sochař František Fabiánek. Odhalena byla roku 1932, po okupaci v roce 1939 byly zničeny české nápisy a pomník poškozen, po roku 1948 došlo k devastaci. Dne 6.srpna 1994 byl pomník znovu odhalen a vysvěcen. Věrnou kopii zhotovil sochař Jan Kozel.
Na jeho vrcholu se nachází jeskyně Šipka, ve které prof. K. J. Mašek v letech 1879 - 83 zjistil přítomnost Homo sapiens neandertalensis se světově proslulou čelistí dítěte. Objeveny byly kosti pleistocenních vyhynulých zvířat (sobů) a kamenné nástroje - pazourková škrabadla, listovité a křemencové hroty, nožíky ap. Před vchodem na dně objeveno ohniště z mladšího paleolitu, v nánosech ohniště ze starší doby kamenné. Nalezeny i úlomky keramiky mladší doby bronzové. Jeskyně vznikla v bradlu jurských vápenců podzemními krasovými jevy. Od vchodu se rozbíhají chodby - vlevo Jezevčí díry, vpravo Krápníková chodba. Jeskyně je chráněným nalezištěm, chráněné jsou i některé rostliny, například bělozářka. V roce 1992 otevřena Pamětní síň malíře Zdeňka Buriana, malíře a ilustrátora. Inspiroval se nálezy z jeskyně Šipka a světově proslul kresbami do odborných publikací, malbami a grafikou.
Ve Štramberku se r. 1920 narodil cestovatel Jiří Hanzelka, který spolu s Miroslavem Zikmundem procestoval svět v automobilu zn. Tatra, vyrobeném v nedaleké Kopřivnici.
Valašské Meziříčí
Město na soutoku Vsetínské a Rožnovské Bečvy, staré centrum Valašska.
Vzniklo na samém konci 13. století. První zmínka o něm je z roku 1377, kdy se nazývá Schönstadt - Krásné město, od konce 14. století se používá jméno Meziříčí, odvozené od polohy mezi řekami. Málokdo kromě místních obyvatel ví, že město vzniklo spojením dvou původně samostatných celků - města Meziříčí a městečka Krásno. Stalo se to v době historicky nedávné, v r.1923. Od té doby se používá dnešní název.
Přes četné válečné pohromy si město uchovalo starobylý ráz, jeho historické jádro bylo vyhlášeno památkovou zónou. Stojí zato projít se po jeho ulicích a seznámit se s nejvýznamnějšími památkami :
- Žerotínský zámek s renesančním jádrem, přestavovaný v 17.-19. století
- Zámek Kinských v Krásně, empírová budova z r. 1854, dnes sídlo muzea, založeného jako nejstarší na Moravě v r. 1884.
- Kostel Nanebevzetí P. Marie, gotická stavba ze 14. století, později mnohokrát přestavovaný, s renesanční věží ze 16. století a krásným renesančním portálem.
- Kostel sv. Trojice, raně renesanční stavba z 1. poloviny 16. století. lemovaná dřevěným ochozem, dnes lapidárium
- Krásenská radnice, původně renesanční, barokně upravená a rozšířená v r. 1765,
s nízkou věží, dnes městská knihovna
- Kostel sv. Jakuba v Krásně ze začátku 16. století snad na starších základech, později několikrát upravovaný, zejména po požárech
- Krásenská alej s řadou barokních soch, přemístěných sem po r. 1945 z různých částí města, alej se nachází mezi krásenskou radnicí a kostelem sv. Jakuba.
V roce 1871 zde bylo založeno vůbec první gymnázium na Valašsku. Do roku 1909 byly postupně zřízeny dřevařská škola, košíkářská škola, učitelský ústav, dívčí gymnázium a gobelínová škola. Z tohoto důvodu bylo Valašské Meziříčí v minulém století nazýváno Valašskými Aténami.
Vsetín
město v údolí Horní Bečvy, významné východisko do Vsetínských a Hostýnských vrchů.
Kdysi bylo křižovatkou obchodních cest. První zmínka je z roku 1308. Během první poloviny 15. vyrostlo pod tvrzí Horní Město jako správní a řemeslnické středisko. Po roce 1627 se na levém (nižším) břehu "horní Bečvy" usazovali soukeníci uprchlí z Meziříčí a tak vzniklo Dolní Město. Obě měla svou samosprávu a často se svářila (odtud název ulice Svárov).
K historickým památkám patří kašna - pozůstatek dřevěného vodovodu, který od roku 1615 zásoboval zámek a Horní město pitnou vodou a dvě barokní sochy. Neposkvrněné početí Panny Marie - Immaculata je socha z roku 1770 a pískovcová socha Sv. Jana Nepomuckého je z roku 1776, autorem obou je sochař Sebastián Hartl z Valašského Meziříčí.
Nejstarší historickou budovou je zámek, který stojí na základech středověké tvrze
z první poloviny 15. stol. Byl postaven v prvním desetiletí 17. stol. tehdejšími majiteli panství Lukrécií Nekšovou z Landeka a jejím druhým manželem Albrechtem z Valdštejna. Dnešní klasicistní podobu získal vsetínský zámek v letech 1833-34 za posledního šlechtického majitele Josefa z Wachtlerů. V této době byl založen také přilehlý zámecký park se vzácnými dřevinami.
Frýdek-Místek
Dvojměstí na historických hranicích Moravy a Slezska
Hospodářské a kulturní středisko beskydského podhůří, které má řadu sakrálních památek, pomníků, památníků a zámek s muzeem.
Slezský Frýdek leží na slezském břehu řeky Ostravice a datum jeho založení není přesně znám. Jeho předchůdcem bylo městečko Jamnice, připomínané v roce 1305, s tvrzí. Je zřejmě totožné s dnešním Starým Městem, ležícím 2km jihovýchodně od Frýdku. Lze předpokládat, že Frýdek byl založen těšínskými knížaty asi v letech 1327-1339. O něco dříve vznikl frýdecký hrad, na jehož místě dnes stojí zámek.
Slezský Frýdek leží na slezském břehu řeky Ostravice a datum jeho založení není přesně znám. Jeho předchůdcem bylo městečko Jamnice, připomínané v roce 1305, s tvrzí. Je zřejmě totožné s dnešním Starým Městem, ležícím 2km jihovýchodně od Frýdku. Lze předpokládat, že Frýdek byl založen těšínskými knížaty asi v letech 1327-1339. O něco dříve vznikl frýdecký hrad, na jehož místě dnes stojí zámek.
Město tvořilo důležitou pohraniční pevnost proti Moravě v místech, kde přes Ostravici přecházela důležitá cesta z Olomouce do Těšína a Krakova. V průběhu 15.století se stal Frýdek centrem panství a hospodářského života. Město několikrát ve své historii vyhořelo, mimořádně tragický byl rok 1607. Po něm následovaly morové epidemie, které si vyžádaly stovky životů. Za třicetileté války bylo město třikrát obsazeno Švédy a jednou Dány. V 18. století vznikly ve městě první textilní továrny a v blízkém okolí železárny. Rozvojem průmyslu město měnilo svou podobu, posledním velkým zásahem byla demolice původní zástavby. Zachováno zůstalo pouze historické jádro kolem náměstí.
První zpráva o existenci moravského Místku se nachází v závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka z roku 1267, uvádí se zde pod názvem Friedeberg jako trhová ves. Ve válečných letech 1387-1400 byla obec zničena a zanikla. Další zpráva, která uvádí nový název města Newenstetil (Místko), je z roku 1402. Tehdy bylo městečko přičleněno ke knížectví těšínskému. Od roku 1584 však patřilo k hukvaldskému panství. Od roku 1708 je městečko pojmenováno Místek. Bylo důležitým obchodním a řemeslnickým střediskem. Také Místek postihlo několik velkých požárů, morové epidemie a drancování Uhry, Švédy a Dány v době třicetileté války. Město nikdy nemělo opevnění, přístup uzavíraly jen brány v ulicích. V 18. století se znovu začala rozvíjet řemesla , vznikaly první továrny např. tkalcovny a přádelny, stavěly se nové obytné domy a veřejné budovy.
V roce 1939 se vojenská posádka 8. pěšího pluku postavila na ozbrojený odpor proti německému záboru jako ojedinělá posádka v republice.
Roku 1943 byl Frýdek úředně spojen s moravským Místkem a od této doby nese město název Frýdek-Místek. Historická jádra obou částí města jsou prohlášena městskými památkovými zónami.Kostelů má Frýdek-Místek celkem sedm. Farní kostel sv. Jana Křtitele je trojlodní
basilika s hvězdicovou klenbou v bočních lodích a pochází z přelomu 14. a 15.století. Kostelík
sv. Jošta byl postaven roku 1612 hrabětem Bartolomějem Bruntálským z Vrbna, pánem na Frýdku. Je pozdně renesanční , má šindelovou střechu a dřevěnou věžičku. Barokní poutní kostel P. Marie nechal postavit hrabě František Vilém Pražma. Základní kámen byl položen roku 1744 a stavba dokončena roku 1794. V areálu je 12 kapliček křížové cesty, římská kaple a barokní sochy. Nedaleko Mariánského kostela stával od roku 1865 židovský templ. Ten však byl za okupace Němci zbořen. V roce 1911 byl postaven ve Frýdku evangelický kostel.
Výraznou dominantou města je frýdecký zámek, postaven někdy po roce 1333.
Na přelomu 15. a 16. století byl rozšířen o dvě krátká vstupní křídla, později prodloužená o čtvrtý trakt na západní straně. Vzniklo tak uzavřené nádvoří, během 16. století obklopené arkádovou chodbou. V 17. století postavili páni z Oppersdorfu přední zámek se současnou vstupní branou a kaplí sv. Barbory. Ze zámeckých interiérů vyniká tzv. Rytířský sál ze 17. století. Kolem se rozkládá krajinářský park z 19. století s několika barokními sochami. Na frýdeckém náměstí a v okolních ulicích je řada v jádře renesančních a barokních domů a secesní vila z roku 1898. V místecké části města je nejstarší kostel sv. Jakuba. První zmínka o něm je z roku 1582. Díky požárům a válkám měnil často podobu. Kostelík Všech svatých byl postaven v roce 1716 Rudolfem Widomusem, který učinil slib, že když přežije mor, postaví kostel. Nový kostel sv. Jana a Pavla, byl postaven na návrh faráře Františka Čejky na místě vyhořelých 24 stodol v letech 1763-1769.
K nejhezčím místům města patří náměstí Svobody v Místku. Měšťanské domy mají vesměs renesanční jádro, i když jejich současný vzhled určuje klasicismus a historizující slohy, řidčeji secese. Uprostřed náměstí stojí morový sloup se sochou P. Marie ze 60. let 18. století. Ve městě je postavena řada pomníků a památníků (zvláště ve Smetanových a Komenského sadech), četné pamětní desky. Muzeum Beskyd je umístěno ve frýdeckém zámku.
V letech 1891-1893 působil na místecké poště básník Petr Bezruč.
Kostel v Gutách
Kostel Božího Těla z roku 1563 - jeden z nejstarších a zároveň i nejmalebnějších kostelů Pobeskydí.
Nachází se nedaleko Třince pod horou Javorový a je zasvěcen Božímu Tělu. Byl postaven, dle data uvedeného při vstupu do sakristie, pravděpodobně v roce 1563. Podobné datování - rok 1565 nese i vzácný zvon tohoto kostela. Přestože kostel byl vystavěn jako katolický, patřil v období reformace delší dobu protestantům. Do rukou katolické církve se navrátil v roce 1654. Významných oprav se mu dostalo u příležitosti 300 výročí postavení v roce 1863. V 70-tých letech tohoto století byl restaurován inventář. Kostel je jednolodní z velmi silných dřevěných trámů, které dosahují až průměru 60 cm. Podobně jako kostel v Ostravě-Hrabové, má dvě, dnes již spojené, původně pravděpodobně téměř samostatné části - zvonici a vlastní kostelní loď. Okolo celého kostela je vedena podsíň (tzv. sobota). Zvonice je zakončena kvadratickou věží s plochou jehlancovou stříškou, na které je osazena dřevěná makovička s křížem.
Okolo kostela je hřbitov s některými staršími náhrobky. Před vchodem - tj. před zvonicí je dřevěný kříž s plastikou Krista. Budova kostela je poměrně skrytá
v malém lesíku mimo obec.
Vede kolem ní modrá turistická značka z vlakové zastávky Střítěž (na trati Frýdek-Místek - Český Těšín), procházející mimo jiné i kolem památníku malíře Josefa Mánesa. Dá se sem však dojet i na kole po podhorské cestě lemující Těšínské Beskydy, ve směru od Třince v Oldřichovicích nebo ve směru od Frýdku-Místku.
Kostel v Rožnově pod Radhoštěm
Evangelický kostel - z 30-tých let tohoto století je v oblasti dřevěné sakrální architektury nezvykle moderně pojatou stavbou. Svou netypickou vysokou štíhlou věží připomíná spíše zděné stavby tohoto období. Kostel je ve správě Evangelického sboru ze Střítěže nad Bečvou.
Nachází se u vstupu do areálu Valašského muzea v přírodě - na okraji parku a zároveň vedle frekventované hlavní dopravní tepny a tak je možno si jej prohlédnout i bez vstupenky do muzea.
Kromě řady autobusových spojení ze Vsetína, Valašského Meziříčí, Frenštátu pod Radhoštěm a v rámci dálkových spojů i z jiných měst je město přístupno i regionální železnicí Valašské Meziříčí - Rožnov pod Radhoštěm.
Téměř v sousedství, na náměstí Dřevěného městečka se nachází Kostel sv. Anny.
Nejbližším dalším dřevěným kostelem je evangelický kostel ve Velké Lhotě a katolické kostely ve Velkých Karlovicích a Hodslavicích. Zapomenout nelze ani na dřevěnou kapli na Radhošti a dřevěnou zvoničku na Pustevnách, stejně tak jako na řadu téměř umělecky vytesaných dřevěných zvoniček v Trojanovicích.
Místo se nachází na mapě edice Klubu českých turistů Moravskoslezské Beskydy 1:50 000 nebo i na mapě Kartografie Praha Beskydy 1 : 100 000.
Nový Jičín
Město při severozápadním úpatí Štramberské vrchoviny na okraji Moravské brány při soutoku říček Zrzávky a Jičínky. Město bylo založeno na přelomu 13. a 14. století jako tržní město. Vystřídalo se v něm několik držitelů. Osídleno bylo převážně německým obyvatelstvem, které rychle rozvíjelo řemeslnou výrobu a obchod. V době husitství se jičínští Němci drželi většinou katolické víry, zatímco čeští obyvatelé byli nakloněni kalichu.Od 16. století se však Němci hlásili k luteránství.
V roce 1500 přechází koupí do rukou Žerotínů. V roce 1503 město vyhořelo do základů. V průběhu následujících let bylo znovu obnoveno. V 16. století nastal rozvoj soukenictví, v roce 1558 se stává městem komorním, po roce 1620 pak městem královským. Rok nato bylo město vypáleno. Propadlo konfiskaci a v roce 1624 přešlo do majetku jezuitského řádu. V 18. století začal nový rozvoj soukenictví, byla založena první Hückelova továrna na klobouky, později textilní továrna a v roce 1873 továrna na cigarety, v roce 1879 továrna na lampy a vlakové svítilny. V roce 1790 zde zemřel známý rakouský generál Laudon, v roce 1799 se tu zastavil ruský generál Suvorov. V roce 1805 táhl městem maršál Kutuzov a ruský car Alexandr I. (před bitvou u Slavkova). Začátkem 20. století časté dělnické stávky, protiválečné demonstrace. V říjnu 1938 bylo město připojeno k Sudetům.
Na náměstí a v okolních ulicích je chráněno na 50 měšťanských domů, v jádru pozdně gotických či renesančních, často s podloubími a pozdějšími úpravami, hlavně fasád. Ojedinělá je tzv. Stará pošta, dům s patrovou arkádovou lodžií do náměstí a dvorními arkádami, postavený v letech 1562-1563. Čtvercovému náměstí z počátku 14. století dominuje barokní mariánský sloup
z roku 1710 a s kašnou z roku 1930. Po obvodu jádra jsou zachovány nesouvislé úseky městských hradeb ze 14. a 15. století. Horní a Dolní brána byly zbořeny v roce 1842. Původní gotický hrad u městských hradeb z 2. poloviny 14. století byl přestavěn na renesanční zámek v letech 1533-38. Zůstala zachována část renesanční atiky s obrannými kulatými věžemi a renesanční schodiště s erby Bedřicha ze Žerotína a Libuše z Lomnice. Zámek, který je dokladem pronikání slezských vlivů, je využit pro vlastivědné a kloboučnické muzeum.
Původně gotický farní kostel Nanebevzetí P. Marie z konce 16. století byl barokizován v letech 1726-40. Kvalitní barokní zařízení doplňují varhany z roku 1717 a zvony z r. 1488, 1497 a 1560. Městskou dominantou je pozdně gotická věž z roku 1587, patro s renesančním arkádovým ochozem z roku 1618. Pod farním kostelem je zachována bašta z roku 1613. Z dalších památek stojí za pozornost filiální kostel Nejsvětější Trojice s gotickým jádrem z 15. století, který byl po požáru v roce 1621 rekonstruován, u něj stojí kříž a socha sv. Ignáce z Loyoly z r. 1799; barokní Kaple Bolestné P. Marie zv. Španělské z roku 1724, úpravy byly provedeny v 19. století; ohradní zeď z r. 1725 s válcovými nárožními kaplemi; drobná barokní kaple sv. Kříže z r. 1757; sochy sv. Antonína Paduánského a sv. Jana Nepomuckého; masné krámy z roku 1613, kde byl po roce 1800 zřízen v prvním patře budovy taneční sál, druhý největší na Moravě, který brzy proslul v širokém okolí. Často sem zajížděl i král valčíků Johann Strauss se svým orchestrem; Scheitenhauerův dům bohatého řezníka z roku 1583, který si za své peníze koupil i šlechtický titul a erb. Z novějších památek jsou to pomníky Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Johanna Gregora Mendla.
Město Nový Jičín je rodištěm cestovatele a mořeplavce Eduarda Orla (1841-1892), malíře Eduarda Veitha (autor opony Smetanova divadla v Praze), spisovatelky Boženy Benešové (1873-1936), malíře Hugo Baara (1873-1912).
Z přírodních zajímavostí je to chráněný buk červený a liliovník tulipánokvětý.
Třinec
Průmyslové město při hranici s Polskem, 7 km jižně od Českého Těšína při ústí řeky Tyry do Olše.
První zmínky o osadě jsou z roku 1444. V 16. století se Třinec dostává do držení Mitmajerů z Blogotic a v jejich vlastnictví setrvává ještě i na počátku století následujícího. V té době měla vesnice 24 usedlostí. Železo se zde vyrábělo již v dobách římských, tj. na počátku našeho letopočtu. V okolí se v 18. a 19. století těžila ruda (první naleziště chudé železné rudy zv. těšinit bylo na Ostrém vrchu) a vápenec, v milířích v okolních lesích se pálilo dřevěné uhlí, kujné železo se vyrábělo ve zvláštních pecích. 1920 - Třinec připojen k ČR na základě mírové dohody s Polskem a rozhodnutím komise velvyslanců v belgických lázních Spa. Na město byl povýšen v roce 1931.
Až do vzniku Třineckých železáren v roce 1838 byl Třinec prakticky bezvýznamná obec. O vybudování rozhodly výhodné podmínky, blízké zdroje železné rudy, dostatek lesů, hnací a pracovní síly. Surové železo ze zdejších rud se výborně hodilo ke slévání a proto v roce 1842 byla vybudována slévárna a v roce 1845 smaltovna nádobí. Velký vliv na rozvoj mělo zprovoznění Košicko-bohumínské dráhy v roce 1871. V roce 1873 začala pracovat koksovna a od konce 70. let začala výroba plávkové oceli a válcovaného materiálu. V roce 1906 se stala majetkem Rakouské báňské a hutní společnosti a do podniku byly vloženy velké investice. První elektrifikované válcovny na světě. Další velký rozvoj nastal po 2. světové válce. Dnes tvoří hlavní výrobky surové železo, konvertorová ocel a válcovaný materiál. V dějinách železáren bylo několik úspěšných i neúspěšných stávek. Největší v roce 1918 skončila úspěšně, ale už další velká stávka v roce 1925 skončila nezdarem. V roce 1938 byl Třinec v návaznosti na mnichovské události součástí polského záboru a od 1. září 1939 bylo město okupováno nacistickým Německem.
Historické a kulturní pamětihodnosti
Jeden ze sedmi zvonů farního kostela sv. Alberta byl odlit v Moskvě patrně v roce 1877. Ve Frýdecké ulici je Muzeum TŽ a historie Třince s expozicí o historii města a podniku. Na starém náměstí je postaven Památník obětem fašismu. V části Třince Konská se narodil básník polské části Slezska Jan Kubisz (1848-1928).
Možnosti rekreace v Třineckém lese (parkový les) a vycházek na vrch Jahodná (406 m n.m.), který je 1,5 km východně od centra Třince nad městskou částí Dolní Lištná a nemocnicí. Na tomto vrchu je lyžařský vlek a Přírodovědná naučná stezka dlouhá 3 km.
Třinec je křižovatkou turistických cest, možné výlety na Kozinec, Javorový, údolí Tyry, Ostrý (nad Tyrou), hraniční hřbet Slezských Beskyd, Ostrý vrch, Nýdek apod.
Zajímavá lokalita Pod Sosnou v toku řeky Olše.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát