Impresionismus a Pointilismus (neoimpresionismus)
Impresionismus
(2. pol. 19. st. – zač. 20. st.)
1.1 Impresionismus
Snahou umělců bylo od pradávna zachytit více než jen realitu, skutečnost. Impresionismus je ve své podstatě také realistický směr. Na rozdíl od realismu však do díla přináší více autorova subjektivního pohledu, snaží se zachytit pocit, náladu okamžiku v prostředí. Oblíbenými náměty se stávají vodní hladiny měnící se vlivem zapadajícího nebo vycházejícího slunce, architektura zahalená v raní mlze, kouř z komínů lokomotiv. Tedy realita, ale realita neustále se měnící, okamžiková, vytvořená dočasnou souhrou vlivů světla, atmosféry, roční doby, vytvářející tak určitý dojem, náladu.
K tomu, aby tento okamžik byli impresionisté schopni zachytit, musí používat rychlé tahy štětce, skicovitost. Využívají barevné analýzy, t. j. rozložení viděného objektu na systém barevných skvrn. Těmito drobnými skvrnami vytvářejí svůj obraz. Používají jasné, jemné barevné tóny, jejich paleta se výrazně zesvětlila, vylučuje se čerň.
1.2 Hlavní zástupci impresionismu
Claude Monet, Auguste Renoir, Alfred Sisley, Edgar Degas, Armand Guilaumin, Berthe Morisotová, Paul Cézanne, C. Pissaro
1.2.1 Počátky impresionistické skupiny
Jejich uvolněná ruka a skicovitost se zpočátku ve společnosti netěšila velké oblibě. První obrazy nebyly přijímány na oficiální výstavy a vyvolávaly pohoršení.
Duchovním vůdcem hnutí se v počátku stal Edouard Manet, ačkoliv sám klasickým impresionistickým způsobem nikdy nemaloval. Skupina se pod vedením Maneta scházela na pravidelných setkáních, kterých se účastnili také spisovatelé (Zola, Clemanceau).
Manet vyvolal pohoršení se svým obrazem Snídaně v trávě. Další skandál způsobil obraz Olympia, na kterém si dovolil zobrazit pařížskou nevěstku jako antickou bohyni.
Pravý i. se ve skupině prosazuje až pod vlivem Clauda Moneta, který objevuje měnivé efekty vody a světla. Podle jeho známého obrazu Dojem – vycházející slunce (Impression), získala skupina posměšnou přezdívku, kterou později přijala s nadšením za oficiální termín pro označení jejich tvorby.
1.2.2 Edouard Manet
Manet nikdy nechtěl být členem žádné umělecké skupiny, vždy se chtěl svou tvorbou a svým pojetím umění odlišovat. Paradoxně však bývá často považován za 'Krále impresionistů', pro svoje nevšední náměty, barevné kombinace a práci se štětcem.
Manet začal studiem starých španělských mistrů (Velazqueze, Goyi, El Greca). Jeho první obrazy, např. Piják, Kuřák apod., jakoby pocházely od Velazqueze. Brzy však nabývá jeho tvorba zvláštní barevné mluvy. Klade volněji, lehčeji a plošněji lokální tóny vedle sebe a jemným tlumeným světlem je váže v jeden celek, např. Olympia, Balkon (obr. 1).
1.2.3 Claude Monet
Claude Monet byl pravým zakládajícím otcem hnutí impresionismu. Začal jako žák ve studiu malíře Boudina, brzy však věnoval svou plnou pozornost krajinářství. Ze všech členů impresionismu byl v době založení hnutí v uměleckém světě nejznámější, dokonce natolik, že mohl prodávat svá plátna za 12.000 franků.
Monetovy obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů, jakoby naplněné světlem. Tohoto efektu Monet dosáhl tím, že svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce, které teprve po spojení při odstoupení divákovi vytváří bohatý opar modré, červené a zelené (technika zvaná kommata). Všechny jeho barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny.
Monet vybudoval u svého domu v Giverny zahradu s jezírkem a brzy si začal uvědomovat možnosti malování své zahrady v různém osvětlení, odstínech a ročních obdobích. Jeho zahrada se stala pro Moneta předmětem, který maloval znovu a znovu až do své smrti ve variacích světel a odlesku slunce na povrchu jezírka pokrytého lekníny.
Experimentace s barvou a světlem tak postavila Moneta nejen do vůdčí pozice impresionismu, ale také pomohla k dosažení počátečního bodu v abstraktním umění.
Také ostatní malíři skupiny malovali tytéž objekty několikrát, aby zachytili, jak se tyto objekty proměňují v různé vzduchové náladě, při změně osvětlení, teploty atd.
Jedním z nejznámějších Monetových obrazů, který také dal název celému hnutí, je Imprese – vycházející slunce (Impression, soleil levant) (obr.2). Zde je zachycen pohled na vody přístavu v ranním slunci, které vystupující ještě červené nízko nad obzorem se odráží na vlnách mezi loďkami zahalenými v ranním oparu. V dálce jsou vidět matné přístavní konstrukce. Laděno do modrošedé barvy. Kontrast mezi mořem, sluncem a jeho odrazem.
Další obrazy:
Ráno na Seině poblíž Giverny
Rouenská katedrála: Portál ve slunci
Topoly (podzim) (obr. 3)
1.2.4 Pierre-Auguste Renoir
Renoire se podobně jako jeho přátelé setkává s nepochopením u svých učitelů. Jednou byl dotázan svým učitelem Gleyrem, proč maluje všechno tak barevně, na což mu Renoir odpověděl, že kdyby nemaloval to, co se mu líbí, že by nemaloval vůbec.
Opouští školu. O rok později však namaluje obraz v klasickém stylu 'La Esmeralda'. Jeho obraz je kritikou salonu přijat, ale Renoir jej chápe jako zrazení svých malířských ideálů, a tak obraz hned po výstavě ničí.
Renoir upadá do stále větší chudoby, a tak si přividělává malbou portrétů. To se nelíbí ostatním členům skupiny, ale omlouvá ho jeho chudoba.
Kolem roku 1879 začíná nacházet nový styl, který však ostatní impresionisté chápají jako zradu všech jejich ideálů. Renoir se obhajuje tím, že se impresionismu věnoval s plným nasazením, ale že se pravidly barev cítí svázán a omezován v plném rozvoji svého malířství. Jeho obrazy z té doby již nepůsobí teplým dojmem a jeho obdivovatelé a bohatí patroni se od něj se zklamáním odvracejí. Renoir pod tlakem veřejného mínění o svém umění pochybuje, a tak se vydává na cestu do Alžírska, na jih Francie a hlavně do Itálie, kde inspirován renesancí navštěvuje muzea v Římě, Florencii a Benátkách. S impresionisty se udobřuje v roce 1882, kdy na sedmé impresionistické výstavě předkládá 25 obrazů.
Častými Renoirovými náměty jsou květiny, děti, zátiší, akty.
Obrazy:
Autoportrét (obr.4)
Therese Berard (obr.5)
Madame Henriot (obr.6)
Tanec ve městě (obr.7)
Gabrielle (obr.8)
Budova pošty v Cagnes (obr.9)
Dcery Catulle Mendesové (obr.10)
Spící dívka (obr.11)
Tilla Durieaux (obr.12)
Marguerite (Margot) Berard (obr.13)
Bál v Moulin de la Galette (obr.14)
Margot Berard (obr.15)
1.3 český impresionismus
Zatímco v osmdesátých letech ve Francii už dochází k rozpadu i. hnutí, k nám se dostává až v letech devadesátých a v posledním desetiletí 19. století se současně mísí s vlivem symbolismu a secese.
Průkopníkem českého i. byl Václav Radimský, na kterého měl největší vliv C. Monet a C. Pissaro. Jako malíř byl mnohem více ceněn ve Francii než u nás.
K i. tvorbě se přiblížili svými obrazy František Kaván (cyklus Český ráj, Na potoce, Železné hory) a zejména Antoním Slavíček, který po Mařákově smrti vedl krajinářskou školu na akademii. Nejznámější jeho obrazy vznikají na začátku dvacátého století (Silnice v Kameničkách, U nás v Kameničkách), v nichž objevuje drsnou krásu Českomoravské vysočiny. Působivé jsou i jeho obrazy Prahy (V dešti pod Letnou, Ze staré Prahy, Uhelný trh, Praha od Ládví, Praha z Letné). Jasné barvy a volná, jiskřivá skicovitost udržují napětí mezi citem a formou a řadí Slavíčkovo dílo na hranici symbolismu.
K i. také mířili svými obrazy Otakar Lebeda a Antonín Hudeček, jehož další dílo pro svou filozofickou polohu má blízko k symbolismu. Dočasně přilnul k i. i Slavíčkův žák Otakar Nejedlý (maloval se Slavíčkem v Kameničkách). I. procházelo i dílo Jana Preislera, i. vidění můžeme sledovat i v raném díle Maxe Švabinského (Chudý kraj – dívka, která sedí na mezi)
1.4 význam impresionismu pro další vývoj malířského umění
Čas i. dal klíčit novým myšlenkám a znamenal předehru k rozloučení se s realistickým viděním. Tyto náznaky byly pak prohloubeny ještě více v posledním desetiletí devatenáctého století, kdy se odklon od skutečnosti ještě zvětšuje a umění orientované na přírodu směřuje k tomu, co se stalo základem moderního umění – k záznamu duchovních zážitků a duševních stavů.
1.5 Použitá literatura
Bauer, Alois: Dějiny výtvarného umění. Rubico, 1998
Kopa, Jaroslav: Dějiny umění
www.artmuseum.cz
Pointilismus (neoimpresionismus)
(80. a 90. léta 19. stol.)
2.1 vznik pointilismu
Experimenty a objevy v oblasti optiky měly silný vliv především na mladou generaci malířů a vedly impresionismus novým směrem. Pointilismus následoval impresionismus jako hra světla a čistých pastelových barev. Stejně jako impresionismus, ani pointilismus nepoužívá linie, barva se však nemíchá na paletě - výsledný efekt se tvoří v oku diváka (podobný princip jako u vnímání obrazu televizní obrazovky nebo při tïsku grafických prvků do tiskovin). Místo barevných skvrn jsou na plátna nanášeny body, tečky nebo malé čtverečky jemných barev. Obrazy pointilistů působí tak zblízka fascinující detailní složitostí a zdálky jemnou harmonickou barevností. Pro zachycení jasu a přírody malíři používají čisté barvy, bílá bývá nahrazena šedou a černá tmavě modrou nebo tmavě zelenou. Barva obrazu postupně začíná vibrovat a neustále se proměňuje. Pointilistické obrazy tak ožívají.
2.2 zástupci
2.2.1 Georges Seurat
Pařížan Georges Seurat je nejvýznamnějším představitelem pointilismu, zabýval se teoriemi linií, barev a tónů. Když poprvé vystavoval své obrazy složené z detailních kompozic barevných bodů, byl hrubě odmítnut u většiny kritiků i umělců.
Seuratovy obrazy obsahují magický chvějící se opar brilantních barev, které jsou vytvořeny pečlivou a namáhavou technikou nanášení bodů čisté barvy. Georges Seurat zemřel předčasně po závažném infekčním onemocnění ve věku 32 let.
Obrazy:
Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte (obr. 16)
Kanál v Gravelines navečer
Přístav v Honfleuru (obr. 17)
Ženský akt zezadu
Stojící modelka
Cirkus (obr. 18)
2.2.2 Paul Signac
Francouzský malíř, grafik a teoretik umění Paul Signac byl jedním z hlavních představitelů neoimpresionismu a pointilismu. Usiloval o podání co nejharmoničtějšího, nejsvětlejšího a nejbarevnějšího obrazu přírody. Na svých malbách používal základních spektrálních tónů míchaných na základě fyzikálních pouček o skladbě světla. Oblíbeným Signacovým místem byla jižní Francie, kde strávil malováním nejvíc času.
Paul Signac byl jedním z hlavních představitelů pointilismu, i když měl často neshody s dalším členem hnutí Georgesem Seuratem. Signacovo vítězství ale uspíšila Seuratova smrt a tak se klíčovou publikací pro hnutí pointilismu stala Signacova kniha "Od Delacroixe k neoimpresionismu", vydaná roku 1899.
Obrazy:
Nábřeží u Clichy
2.2.3 Další představitelé
Charles Angrand (Seina u Courbevoirs)
Albert Dubois-Pillet (Seina u Paříže)
Henri Edmont Cross (Vesnická ulice)
2.3 Pointilismus a jeho přínos
Starší generace malířů (Monet, Renoir, Sisley, Pissaro) se staví proti tomuto „vědeckému impresionismu“. Metody pointilismu však odkryly pro umění 20. století tajemství čisté barvy a měly velký vliv na Mattisův fauvismus.
2.4 Použitá literatura
Novák, Luděk: Postimpresionismus. Nakladatelství čsl. výtvarných umělců, 1965
Bauer, Alois: Dějiny výtvarného umění. Rubico, 1998
www.artmuseum.cz
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát