Antický ideál krásy a dobra v renesanci
Antický ideál krásy a dobra v renesanci
Úkolem tohoto referátu je přiblížit Vám jednu z nejzajímavějších epoch novodobé historie lidstva- renesanci. Renesanci, která obohatila do té doby nudný a předpisový život tehdejšího středověkého Evropana, renesanci, která zasáhla nejen do kulturního, ale i do společenského a politického dění, ale také renesanci, která nestála v první řadě o náklonnost Boha.
Slovo renesance vzniklo z francouzského la reneissance- v překladu to znamená znovuzrození. Poprvé se s renesancí setkáváme začátkem 14. století našeho letopočtu. Nové astronomické a zámořské objevy značně nahlodaly moc církve, která byla ve středověku téměř neomezená. Zároveň také posílily víru v sílu jedince. Navíc v té době v Evropě výborně kvetl obchod, obzvláště na severu Itálie. Ve městech jako je Florencie nebo Benátky se objevily bohaté rodiny tzv. „mecenášů“. Ty podporovaly renesanční umělce především v jejich těžkých začátcích.
Zjednodušeně lze říci, že základem renesance byla ostrá kritika středověké kultury. Typický renesanční člověk nebo přímo typický renesanční člověk- umělec měl tedy všechny vlastnosti, které středověkému umělci chyběli, a to nejen ty vznešené, ale hlavně ty negativní- lidské. V Boha sice věřil, ale neuznával žádné velkolepé uctívání Boha, natožpak papeže. Byl to bouřlivák, za život vystřídal snad všechny sličné ženy, které mu přišli do cesty a rád se napil dobrého vína. Mnohdy byli samotní umělci zločinci a štvanci, stačí si jen vzpomenout na nejspíš nejkontroverznější postavu francouzské literatury- na Francoise Villona, o kterém dnes ještě bude řeč.
Jak již jsem uvedl, renesance vznikla ze slova znovuzrození. Ano, bylo to znovuzrození antiky. To bylo vcelku logické, neboť právě v antice si lidé užívali života, kdežto v pozdějších obdobích vládla v Evropě většinou válka a bída obyčejných lidí. Renesanční člověk tedy věřil v sílu lidského rozumu, v krásu lidského těla a v lidské dobro. Velmi se rozvíjely dříve opomíjené vědy, a to hlavně filozofie a přírodověda.
Zpočátku však renesance narážela na odpor některých kněží, ale i prostých lidí, vždyť se snažila zbourat zakořeněné představy, které zde byly budovány několik století. Typickým příkladem byl fanatický kněží z Florencie Savanarola. Ten veřejně pálil umělecká díla, přičemž je označoval za „nástroj ďáblův“. A nebyl zdaleka žádnou vzácnou výjimkou.
Ale i přes tyto potíže měla renesance v Itálii velký úspěch a rychle se šířila i do jiných vyspělých zemí Evropy, obzvláště do Anglie, Francie a Španělska. K tomu jí vydatně napomohl Johann Gutenberg, který v roce 1458 vynalezl knihtisk.
Renesanční architektura se nejvíce projevila ve městě, o kterém už jsem se jednou zmínil- v severoitalské Florencii. Velkolepou městskou katedrálu vyzdobil velký sochař Lorenzo Ghiberti. Právě on zde prolomil tabu nahých lidských těl. Bronzové dveře v katedrální křestní kapli totiž vyzdobil reliéfem s názvem Obětování Izáka, na kterém je vyobrazen nahý atlet, který předvádí své mužné tělo. Toto dílo mělo přímo ohromný význam, protože v tomto počínání nezůstal Ghiberti sám. Ideálem krásy renesančního sochařství a malířství se stalo obnažené mužské svalnaté tělo, případně obnažené ženské plnoštíhlé tělo.
Dalším člověkem, kterého je nezbytně nutné v souvislosti s renesancí představit je umělec, vědec a vynálezce Leonardo da Vinci. Tento génius, který pravděpodobně nemá v dějinách umění obdoby totiž přesně ukazuje, co znamenali v této době umělci pro společnost. Většina umělců totiž řešila i mnohé problémy nesouvisející s uměním. Leonardo se v tomto doslova vyžíval. Snažil se porozumět anatomii, neustále se snažil vynalézt létací stroj. Zejména ze svých anatomických studií zanechal náčrtky, kterými předběhl dobu o několik set let. To však neznamená, že jeho umělecká tvorba by jakkoliv zaostávala- Kdo by neznal da Vinciho slavnou „Monu Lisu“.
Ale právě všestrannost umělců byla jedním ze základních prvků nového světového názoru- humanismu. To je pojem velmi úzce spjatý s renesancí, avšak jsou zde malé rozdíly- renesance je epocha dějin, kdežto humanismus vyjadřuje určitý přístup k životu. Zdůrazňoval především důležitost svobodného rozvoje člověka v důstojných podmínkách. Pro nás má význam veliký, protože zatímco klasičtí renesanční umělci se na území dnešní České republiky příliš neprosazovali, k humanismu se hlásila celá řada významných osobností soudobé české společnosti. Na návrat k antice v podobě uctívání lidské krásy a moudrosti nebyla v této zemi, zničené dlouhou válkou, nálada a navíc většina lidí měla pevně zakořeněny husitské ideály, které byli s renesancí v přímém rozporu.
Ale vraťme se do kolíbky renesance- do Itálie. Převratné změny zde prodělalo také malířství. Umělcům již nepostačoval plochý způsob malby, ale stále se snažili přidat třetí rozměr. Proto začali studovat vědu, které se říká perspektiva. Díky těmto znalostem pak jejich obrazy vypadaly mnohem více realisticky. A ještě tu byl jeden důležitý rozdíl. Stejně jako v ostatních oborech umění i zde zcela vymizely obrazy znázorňující mýtické postavy, ale naopak zde přibývaly malby, které měli za úkol vychvalovat lidské dovednosti. Obzvláště oblíbeným tématem se staly obrazy honosných italských měst. Dále se malíři rovněž živili výzdobami různých kaplí nebo chrámů. Nemůžeme se potom divit, že pro začátek 16. století je typické soutěžení mezi umělci. Najednou totiž v Itálii působili hned tři velikáni světového malířství- Michelangelo, Rafael a samozřejmě da Vinci. Především mezi Michelangelem a Rafaelem byla znatelná jistá nenávist. Michelangelo tvrdil, že Rafael pouze kopíruje jeho umění a naopak. Soutěživost však všem umělcům velmi pomáhala a v souvislosti s tímto obdobím hovoříme o tzv. zlaté době italského umění.
Všechno však musí jednoho dne skončit. I renesance. I v Itálii. Církev se začala velmi rychle mobilizovat, reformovat se. Prvním takovýmto reformátorem byl Martin Luther. Kritizoval velikášství církve, odpustky atd. a na základě jeho učení byla nakonec církev v Německu úspěšně reformována. Zanedlouho ho následovaly i ostatní vyspělé evropské státy. To způsobilo, že lidé začali církvi opět důvěřovat.
Navíc pomalu mizelo bohatství a někteří lidé již byli znechuceni chováním renesančních postav. V této souvislosti je nezbytně nutné uvést skvělého francouzského spisovatele- Francoise Villona. Byl to další umělec, který žil typickým renesančním životem, ale postupně o něm přestal mít iluze a jeho texty byly určitým způsobem zahořklé. Žil většinu života se spodinou obyvatelstva a rád poukazoval na jejich bídu, zároveň měl však známé i mezi smetánkou. To z Villona činilo možná nejprapodivnější postavu renesance.
A tak plynul čas a postupně se renesance úplně vytrácela. Ve stínu nového směru, který se snažil vše kolem ohromit svojí mocí a stála za ním už opět mocná církev. Šlo samozřejmě o baroko.
Renesance vládla evropskému umění sotva 300 let, ale během této doby se jí podařilo předělat asi všechny obory umění, ale také vědy a techniky. Byla velmi různorodá, dá se jen velmi těžko charakterizovat jedním referátem, ale každopádně šlo o jedno z nejúchvatnějších období společnosti. Antický ideál krásy a dobra se opět v lidech rozhořel jako pochodeň. Někdo by chtěl možná říci, že se vrátili o 150 let zpátky. Ano, rozhodně to však nebyl krok zpět, ale spíše dlouhý krok vpřed.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát