Kůň Převalského
KŮŇ PŘEVALSKÉHO
V dávných dobách bylo možné v různých částech Evropy zastihnout několik druhů divokých koní. Dnes už z nich žije jediný – kůň Převalského. Pro svět vědy ho v r.1877 objevil ruský cestovatel a přírodovědec N. M. PRZEWALSKIJ. Při svém pobytu v městečku Zasian na rusko-mongolských hranicích získal lebku i kůži divokého koně, které daroval zoologickému muzeu v Petrohradě. Když přírodovědec I. S. POLJAKOV materiál prozkoumal, dospěl k názoru, že se jedná o dosud neznámý druh a na počest cestovatele jej v r.1881 nazval koněm Převalského (lat. Eguus przewalskii).
Cestovatel a přírodovědec N.M.Przewalskij tohoto koně při svých cestách několikrát pozoroval. Pozorování stáda divokých koní volně žijících v přírodě muselo být velmi zajímavé a dobrodružné. Domorodý mongolský pozorovatel Grumm-Gržimaila popsal své zážitky z lovu koně Přewalského mezi lety 1892 až 1896 takto :
„ Pozorovali jsme, jak si počíná hřebec. Jakmile zjistil něco nedobrého, dal frkáním znamení celé skupině. Koně ihned za sebou vyrazili, vpředu mladý hřebec a za ním hříbata mezi kobylami. Pokud stádo běželo a mělo lovce z boku, držel se hřebec na téže straně a ržáním i dusáním kopyt řídil celou skupinu zvolenou cestou. Jakmile koně prošli řetězem lovců a lidé se pustili za nimi, aby oddělili posledního šedáka běžícího za stádem, zůstal vedoucí hřebec pozadu a dělal zadní voj. Bylo zábavné pozorovat, jak pobízel hříbátko, které na slabých nožkách ostatním nestačilo. Když se hříbě počalo zpožďovat, snažila se je kobyla povzbudit jemným ržáním. Když však viděla, že to nepomáhá, oddělila se od stáda, odhodlána snad mládě bránit. Ale hřebec nedopustil takové porušení kázně. Dvakrát kobylu silně kopl, donutil ji dohnat skupinu a sám se ujal hříběte. Strkal do něho neustále hubou, tahal je za hřívu a snažil se je stůj co stůj povzbudit dorážením, nadhazováním a postrkováním dopředu“.
Kůň Přewalského je poměrně malý zavalitý koník s velkou hlavou. V létě je zbarven svrchu červenohnědě nebo plavohnědě, v zimě má srst mnohem delší a šedohnědou. Hříva je vždy vzpřímená. Charakteristické je utváření ocasu. Od domácích koní se liší v tom, že na kořeni ocasu mu vyrůstají žíně ve dvou postranních pruzích. U domácího koně obrůstají žíně celý kořen ocasu. Na nohou vidíme často náznak tmavého pruhování. Dolní polovina končetin je tmavá. Po celé délce trupu se táhne tmavý, tzv. úhoří pruh. Délka těla koně Přewalského se pohybuje mezi 220 až 280cm, v kohoutku dosahuje výšky kolem 150cm. Dospělý hřebec váží až 500kg.
Objev neznámého druhu koně vzbudil senzaci. V letech 1889 až 1890 se podařilo přivézt do Evropy první živé koně. Do roku 1954 bylo přivezeno 54 zvířat, převážně hříbat. Jen 12 z nich se však začalo rozmnožovat a dalo základ budoucímu světovému chovu koní Přewalského v umělých podmínkách. Mezi světovými válkami žilo v zoologických zahradách asi 50 koní. Ve víru válečných událostí však zanikla chovná linie v ukrajinské stanici Askania Nova, další koně zahynuli v německých zoo při náletech. Tak se stalo, že v roce 1945 žilo v zoologických zahradách jen asi 25 koní, největší skupiny se nacházely v Mnichově a v Praze. V následujících dvou letech se sice podařilo odchytit v Mongolsku několik dalších divokých koní, v chovu se však uplatnila jen jedna klisna. Byli to vůbec poslední divocí koně odchycení v přírodě. V 50.letech se jejich početní stavy ve volné přírodě dramaticky snížily a poslední pozorování pochází z roku 1968. Od té doby nebyl přes intenzivní pátrání zaznamenán ani jeden kůň Přewalského v přírodě, a tak byl jako druh prohlášen za vyhubeného.
V roce 1959 bylo do pražské zoo svoláno mezinárodní sympozium na záchranu koně Přewalského. Pražská zoologická zahrada chovala tyto koně již od roku 1932 a na konci 50.let patřila k největším chovatelům. Vzhledem k vynikajícím výsledkům v chovu tohoto druhu byla pražská zoo na tomto sympoziu pověřena vedením nově založené plemenné knihy pro koně Přewalského. V té době žilo na celém světě jen 54 jedinců, ovšem zavedení evidence a mnohem užší spolupráce mezi chovateli vedly k růstu jejich počtu a v roce 1985 jich bylo již více než 500. Téhož roku se v Moskvě sešlo mezinárodní sympozium, které stanovilo pravidla postupu při zamýšleném vysazení koní Přewalského zpět do mongolských stepí. Záměr však ztroskotal na nepřipravenosti mongolské strany i nedodržení finančních slibů zástupců OSN a UNEP. Díky osobní iniciativě německého obchodníka Christiana Oswalda a Holandské nadace manželů Boumanových byly začátkem 90.let vytvořeny rezervace v Číně i v Mongolsku. Je pravda, že do nich byli vysazeni koně vybraní náhodně a mnohdy ne zcela vhodně, takže se jejich aklimatizace setkávala s potížemi. Přesto se jejich počty zvyšují a dnes se rozmnožují dokonce již ve druhé generaci. Tento úspěch je však jen prvním krůčkem na cestě ke zpětnému vysazení koní Přewalského do přírody. Je třeba ještě překonat mnohé problémy spojené s přítomností pastevců a jejich zvířat – dobytka, který spásá trávu, či domácích koní, kteří by se s divokými zvířaty mohli snadno zkřížit.
V zoologických zahradách se stal kůň Přewalského běžným zvířetem a mnozí chovatelé snahu o jeho rozmnožování omezili. Ve více než 260 zoo a chovných stanicích dnes žije asi 1400 koní. Pražská zoo je však chovem tohoto druhu proslavená. Od příchodu těchto divokých předků domácích koní do pražské zoo uplyne letos 65let. Od roku 1934 se v pražské zoo narodilo více než 190 hříbat a koně narození v Praze stáli u zrodu mnoha dalších chovných linií po celém světě. V současné době chová pražská zoo 43 koní, a to ve dvou skupinách. Jedno stádo mohou návštěvníci vidět přímo v zoologické zahradě, zatímco hlavní chovné stádo žije od roku 1993 v rozlehlých výbězích chovné stanice v Dolním Dobřejově. V zoologické zahradě nemají koně žádné zateplené stáje, ale jen dvorky chráněné před větrem. Drsné podmínky, ve kterých v zoo žijí, tak alespoň zčásti napodobují nehostinné prostředí jejich původní domoviny – stepí a polopouští střední Asie.
V letošním roce se pražská zoo zapojí do programu znovu vysazení koní Přewalského do volné přírody vysláním jednoho hřebce a dvou klisen do chovného centra v Tachin Tal v národním parku Gobi.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát