Autismus,mentální retardace...
* Autismus je zařazen mezi vývojové poruchy, což je skupina poruch, které se diagnostikují na základě projevů chování. Stupeň závažnosti poruch bývá různý, typická je také značná různorodost symptomů. Porucha se diagnostikuje bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost jakéhokoli přidruženého chorobného stavu. Specifický projev deficitů charakteristických pro autismus se mění s věkem dětí. Syndrom je možno diagnostikovat v každé věkové skupině.
1. Autismus se projevuje před třemi roky věku dítěte
2. Kvalitativní narušení sociální interakce
nepřiměřené hodnocení společenských emočních situací
nedostačující odpověď na emoce jiných lidí
nedostatečné přizpůsobení sociálnímu kontextu
špatné používání sociálních signálů
chybí sociálně - emoční vzájemnost
slabé seskupování sociálního, komunikačního a emočního chování
3. Kvalitativní narušení sociální interakce
nedostatečné sociální užívání řeči bez ohledu na úroveň jazykových schopností
porucha společenské napodobivé hry
nedostatečná synchronizace v konverzačním rozhovoru
snížená přizpůsobivost v jazykovém vyjadřování
relativní nedostatek tvořivosti a fantazie v myšlení
chybí emoční reakce na přátelské přiblížení jiných lidí
nedostatečná gestikulace užívaná k zvýraznění komunikace
4. Omezené, opakující se stereotypní způsoby chování, zájmy a aktivity
rutinní chování v široké škále aspektů každodenního života (všední zvyky, hry)
specifická příchylnost k předmětům, které jsou pro daný věk netypické (jiné než např. plyšové hračky)
lpění na rutině, vykonávání speciálních rituálů
stereotypní zájmy - např. data, jízdní řády
pohybové stereotypie
zájem o nefunkční prvky předmětů (například omak, vůně)
odpor ke změnám v běžném průběhu činností nebo v detailech osobního prostředí (například přesunutí dekorací nebo nábytku v rodinném domě)
NESPECIFICKÉ RYSY
strach (fobie)
poruchy spánku a příjmu potravy
záchvaty vzteku a agrese (zvláště pokud je přítomna těžká mentální retardace)
většinou chybí spontaneita, iniciativa a tvořivost při organizování volného času
potíže s koncepčností při rozhodování v práci i přesto, že schopnostmi na samotné úkoly stačí
V oblasti diagnostiky je situace velmi problematická. Odborníci diagnózu autismu v České republice používají spíše zřídka. Díky neznalosti problematiky autismu je mnohým autistickým dětem doposud stanovována chybná diagnóza. Jinak se nedá vysvětlit velký nepoměr počtu autistických dětí v zahraničí a u nás. Dosud jich bylo diagnostikováno pouze několik set. Kvůli nejednotnosti kriterií se v současné době spíše přikláníme k termínu autistické spektrum chování.
Diagnostický proces spočívá nejprve v psychologickém a psychiatrickém vyšetření, které musí upřesnit, zda se skutečně jedná o poruchu autistického spektra. Autismus je v podstatě behaviorálním syndromem, kdy je stanovena diagnóza na základě projevů chování bez ohledu na možnou příčinu vzniku.
V další fázi se stanovuje, zda je autistická porucha v souvislosti s jinou nemocí či (genetickou) anomálií. V neposlední řadě se objektivizuje míra nespecifického postižení CNS. Moderní diagnostika dětského autismu je tedy mezioborová. Komplexní vyšetření umožňuje posouzení této poruchy z různých pohledů.
Při určování diagnózy autismu je nutné vždy brát v úvahu, že se jedná o spektrum symptomů, které se může pojit s kterýmkoliv jiným onemocněním či poruchou. Jde o vrozený handicap a první abnormality v chování a ve vývoji se projevují před věkem tří let dítěte.
Zkušenější rodiče či praktičtí lékaři si mohou povšimnout odchylek ve vývoji, především sociálním, již velmi brzy. Podezření, že dítě projevuje znaky autismu již ve věku 10-12 měsíců není vzácné a kolem 18 měsíců nezájem dítěte o vrstevníky může být nápadný i širšímu okolí. Takové děti je třeba sledovat na specializovaném pracovišti. S definitivní diagnózou je však nutné počkat do věku přinejmenším 2 let, nicméně mezi 4. a 5. rokem života dítěte by měla být určena jasná diagnóza.
Obtíže v diagnóze pramení především z nejednoznačnosti v užíváním diagnostických kritérií u malých dětí, změn v chování v průběhu doby, vlivu kognitivních faktorů na klinické symptomy a překrývání
autismu s mentální retardací.
Obecně je zřejmé, že děti s autismem mívají výsledky ve vývojových škálách či inteligenčních testech nesourodé. V některých oblastech naprosto selhávají, v jiných jsou úspěšnější. Hlubší potíže zaznamenáváme v oblasti komunikace, představivosti, sociálním porozumění a emocionálního soucítění. Děti s autismem naopak mnohdy vynikají v abstraktně vizuálním myšlení, mívají dobrou mechanickou paměť, která je v ostrém kontrastu k nízké schopnosti verbálního porozumění
Asi u jednoho ze čtyř dětí s diagnózou autismus najdeme současně medicínskou poruchu, jejíž příčina je známa nebo alespoň pravděpodobná.
Dědičnost
Ukázalo se, že dědičnost hraje u výskytu autismu velkou roli. Z různých výsledků výzkumů vyplývá, že rodiče dítěte, které má autismus mají 2-5% šanci, že i jejich druhé dítě bude autistické. To znamená, že rodiče podstupují padesátkrát větší riziko než rodiče se zdravým dítětem.Výsledky výzkumů na dvojčatech prezentují mnohem vyšší procento výskytu autismu u jednovaječných dvojčat. Odpovědné geny nejsou známy, nicméně předpokládá se, že se bude z části jednat o kombinaci běžných genů a z části kombinace vlivu genů a prostředí.
Mentální retardace
Mentální retardace a autismus jsou dva rozdílné, ač částečně se překrývající syndromy. Přibližně u tří čtvrtin lidí trpících autismem je k vývojové poruše přidružena mentální retardace (lehká až střední okolo 24%, těžká až hluboká okolo 47% pacientů). Lidé, kteří mají hluboký mentální deficit a autismus se liší od lidí s prostou mentální retardací hlavně specifickým chováním. Pouze zhruba u 2% lidí s autismem, můžeme pozorovat izolované schopnosti, které výrazně převyšují celkové schopnosti člověka s autismem a mnohdy tyto schopnosti (hudební, paměťové, vizuální, kreslířské, počtářské nebo kalendářní schopnosti) vyčnívají nad normu běžné populace.
* American Psychiatric Association: Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-IV). Fourth edition, Washington DC, American Psychiatric Association, 1994
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT