Vánoce a tradice Vánoc v naší kultuře
Tradice Vánoc v naší kultuře
Do předvánočního období vstupujeme adventem (z lat. adventus = příchod), což je období čtyř neděl před Božím hodem vánočním. Advent začíná první neděli po 26. listopadu a první neděle adventní je také začátkem katolického církevního roku. Je to doba duchovní přípravy na Vánoce, která se tradičně měla nést spíše v atmosféře kajícnosti a zároveň radostného očekávání. Advent býval pro naše předky dobou postní, v níž platily zásady střídmosti v jídle, pití i odívání, dokonce zákaz bujných zábav, tance a zpěvu. Přesto se v jeho průběhu vyskytovaly příležitosti, při nichž se přísné postní zvyky překračovaly, např. při lidových obchůzkách na sv. Barboru nebo sv. Mikuláše, případně na sv. Lucii, v nichž se zřejmě skrývaly starší předkřesťanské obyčeje spojené s nadcházejícími oslavami zimního slunovratu. Advent končí na Štědrý den při západu slunce. Jeho tradičními barvami jsou červená a zelená.
Vánoce
Naše označení těchto svátků je převzato z německého Weihnachten = doslova "svaté noci". V křesťanství je tento svátek slaven až od 4. st.n.l. Podle některých pramenů byly křesťanské Vánoce umístěny do doby zimního slunovratu zcela záměrně, aby posloužily jako protiváha k pohanským oslavám zimního slunovratu, které se konaly v řadě kultur. Proč právě zimní slunovrat byl pro naše dávné předky tak významným momentem? Jedná se o dobu, kdy noc dosáhne největší délky v celém roce a právě zimní slunovrat je okamžikem, v němž dochází ke zlomu a nastává její postupné zkracování. Tento i když předpokládaný, přesto toužebně očekávaný zvrat ve vývoji zimy byl pro naše předky významným znamením přinášejícím naději na konec mrazivých dnů a návrat jara.
Vánoce nejvíce z křesťanských svátků zlidověly a dnes jsou slaveny a dodržovány i těmi, kdo ke křesťanství mají vlažný nebo vůbec žádný vztah. Z dnešního hlediska se nám jako nejdůležitější svátek jeví Štědrý den, který je ovšem pouze předvečerem nastávajícího Božího hodu vánočního (=1.svátek vánoční = 25.12.). Donedávna to také byl běžný pracovní den. V lidové tradici byl Štědrý den dnem půstu, někdy dosti přísného, což vyplývá z toho, že se jedná o poslední den adventu. Kdo půst dodržel, měl podle lidových představ naději u štědrovečerního stolu spatřit zlaté prasátko. Vánoce tedy začínají na Štědrý den, ovšem až po západu slunce, což je odvozeno od skutečnosti, že pro naše předky až do 16..stol. byl počátkem dne západ slunce dne předchozího. (Proto se také mikulášská obchůzka a nadílka koná již 5.12., i když svátek sv. Mikuláše připadá až na 6.12.).
Adventní půst tedy končil na Štědrý den s východem první hvězdy, poté zasedaly rodiny ke slavnostní večeři. Tradovalo se, že počet lidí u stolu nesmí být lichý, proto se na tento večer často zvali hosté tak, aby byl počet stolovníků doplněn. Před večeří byla pravidlem společná modlitba a přání, aby se stolovníci opět sešli příštího roku ve zdraví. Večeře bývala tradičně bohatá, mívala několik chodů, přičemž ryba se jedla výjimečně, neboť byla považována za postní jídlo. Její obliba převládla až v 19.stol., přičemž zejména v Čechách zvítězil kapr. Jídla na štědrovečerní tabuli muselo být tolik, aby se všichni najedli dosyta a ještě aby zbylo - to mělo být zárukou hojnosti v příštím roce. Proto byla též snaha, aby na štědrovečerním stole bylo zastoupeno co největší množství pokrmů (maso, pečivo, ovoce, cukroví, ořechy atd.).
Část zbylých pokrmů od večeře se nosila do chléva dobytku, kladla se ke kořenům ovocných stromů v sadě nebo se házela do studny, aby dávala celý rok pramenitou vodu. V těchto zvycích lze odhalit ohlas prastarých pohanských obětí vycházejících z vědomí propojení člověka s přírodou a ze snahy příznivě ovlivnit nadcházející období úkony, jež je možno nazvat magickými.
Nadílka
Právě s obdarováváním dobytka a stromů může být spojena tradice štědrovečerní nadílky: obdarovávány byly především děti, ale i čeleď dostávala výslužku od hospodáře. Rozvinutí starší tradice vánoční nadílky ovšem kupodivu souvisí s reformací, neboť otcové reformace neuznávali křesťanské světce. Proto se v zemích, v nichž zvítězila reformace, přestaly slavit svátky křesťanských svatých a zvyk mikulášské nadílky byl přesunut až na dobu Vánoc, proto obrazně "naděloval" Ježíšek (v řadě zemí naděluje ovšem známý St. Claus, což je zkrácená forma jména Nicolaus = Mikuláš). V našem kulturním prostředí, v němž se střetly katolické a reformační tendence, se k radosti dětí udržela nadílka obojí, přičemž vánoční nadílka se odehrává v předvečer Božího hodu, zatímco ve většině evropských zemí se naděluje až ráno na první svátek vánoční (25.12.).
Jesličky - betlémy
Tradice stavění jeslí je připisována sv. Františku z Assisi, který ve snaze připomenout lidskost Ježíše Krista chtěl zachytit situaci jeho narození reálným zobrazením této scény v jeskyni nedaleko Assisi. Do ní v roce 1233 přivedl oslíka a volka a zrekonstruoval betlémskou scénu s jesličkami . Během 13. stol. se tento zvyk rozšířil i do křesťanských kostelů a záhy se začaly právě v dekoracích jeslí předvádět dramatické scény popisující narození Ježíše Krista, které často inscenovali žáci chrámových škol. Právě kvůli studentskému živlu se ovšem tyto hry stávaly postupně stále více nevázanými a rozpustilými, takže nakonec byly z kostelů vykázány na veřejná prostranství. Žáci je pak předváděli dům od domu v naději na odměnu a výslužku, což vedlo k postupnému zkracování scén a jejich zjednodušování - texty byly často zpívány. Takovýmto způsobem vznikla řada vánočních koled.
Z církevního prostředí se jesličky rozšířily i do šlechtických a měšťanských domácností a postupně pronikly i do prostředí lidového. V lidových Betlémech se vedle tradičních biblických postav objevují i postavy venkovanů, řemeslníků, pastýřů nebo ponocných, na Příbramsku dokonce horníků a betlémská krajina je zpestřena věžemi hornických šachet.
Tak se u nás na přelomu 18. a 19. století rozvinula tradice lidových Betlémů zhotovovaných z nejrůznějších materiálů. Běžně byly vyřezávány ze dřeva, jsou známy ovšem i papírové, plechové, keramické, skleněné, z kukuřičného šustí, perníkové, sádrové apod.
Vánoční stromek
Zdobení vánočního stromku není v našich zemích příliš starým zvykem. Rozšířilo se k nám z Německa, kde bylo známo od 16.stol. Ve vánočním stromku je dobře čitelná symbolika života (proto obliba vždy zelených jehličnanů), ale také symbolika rajského stromu ozdobeného plody - proto je na stromek zavěšováno cukroví (někdy ovoce) a ozdoby. U nás se tento zvyk objevil až v 19.stol. a šířil se ze šlechtických do měšťanských domácností, zatímco na venkově jen zvolna vytlačoval tradiční Betlémy.
Pověry
Podle lidové víry by Štědrý večer a po něm následující noc nejvhodnější dobou k předpovídání budoucnosti. Po večeři se rozkrajovala jablka (kříž = smrt, červivé jablko = nemoc, hvězda = štěstí, majetek, zdraví), louskaly se ořechy (podobná symbolika jako u jablek), lilo se do vody roztavené olovo, z jehož tvaru se věštila budoucnost. Nejvíce pověr se soustřeďovalo kolem případného sňatku a volby partnera svobodných dívek (pouštění skořápek po vodě, házení střevícem nebo vysekávání děr do ledu, v nichž měla dívka spatřit tvář nastávajícího. Viz Erben: Štědrý den).
Hod boží vánoční 25.12.
byl původně ( a v mnoha zemích dodnes je) centrem Vánoc. Slovo hod označuje vlastně hostinu a tento sváteční den byl skutečně zasvěcen odpočinku, návštěvě bohoslužeb a především hodování, často až nestřídmému. Byl to den, v němž bylo hříchem věnovat se jakékoliv práci.
Sv. Štěpán 26.12.
Svátek sv. Štěpána je tradičně zasvěcen koledování - obchůzkám po domácnostech sousedů, příbuzných a známých. Původně mohly být tyto obchůzky určitými magickými obřady spojenými s přáním zdaru a štěstí v nadcházejícím období - vykonávali je zřejmě nejváženější členové obce. Později se v křesťanské tradici vytratil magický charakter a zůstala společenská událost, která byla pro méně majetné vhodnou příležitostí obdržet něco z toho, co v bohatších domácnostech zbylo z bohatého vánočního stolu.
Silvestr 31.12.
- den bujarého veselí navazující na tradici římských saturnálií. Posledním dnem starého roku je u nás až od 16.stol. v důsledku rozšíření tištěných kalendářů, které po vzoru papežské kurie začínaly rok 1. lednem.
Nový rok 1.1.
není tradičním mezníkem oddělujícím od sebe kalendářní roky. Častěji byl za počátek roku považována jarní rovnodennost (počátek zemědělského roku) nebo zimní slunovrat, z něhož se u nás vycházelo ve starších dobách. V našem současném stanovení data nového roku navazujeme na tradici Římské říše ( kde byl původně počátek roku počítán od 1. března) ,
v níž od roku 153 př.n.l. nastupovali konzulové do úřadu od 1.1., proto se toto datum stalo počátkem kalendářního roku. V lidové tradici existovala a dodnes se udržuje pověra, že co bude člověk dělat na Nový rok, bude dělat po zbytek roku, proto se lidé snažili toho dne vystříhat hádek a jiných nepříjemností.
Svátek Tří králů 6.1.
Svátkem Tří králů končí cyklus Vánočních svátků, toho dne se podle tradice odstrojuje stromeček a ukládá Betlém. Tento den je v křesťanské liturgii slaven jako svátek Zjevení páně - jeho spojení s postavami tří králů nebo mudrců je pozdějšího původu. Zmínka o nich je v evangeliu sv. Matouše - přišli od východu poklonit se Ježíši a přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Jejich jména Kašpar, Melichar a Baltazar se začala tradovat až od 8.st. Svátek sám je nazýván Epifanie (Zjevení) a jeho význam je zřejmě ještě předkřesťanský. Na 6.1. stanovil totiž zřejmě vinou nepřesnosti odhadu astronomů egyptský kalendář datum zimního slunovratu (Zjevení slunce). Ve starořecké tradici na noc mezi 5.6. lednem připadaly rituály slavené na počest bohyně Koré (Persefoné), která se chystala na návrat do světa živých z podsvětí.
V českém prostředí byl svátek Tří králů typický obchůzkou duchovního po jednotlivých domech v obci, přičemž dům byl vykouřen kadidlem, vykropen svěcenou vodou a na rám dveří či nad nimi byla napsána písmena K+M+B spolu s datem svěcenou křídou, což jsou iniciály tří králů a zároveň zkratka latinského požehnání (Chrtistis Mansionem Benedicat = Kristus ať požehná tento příbytek). Může se jednat o pozůstatek pohanského obřadu, který měl ochránit dům před démony. Také s tímto svátkem se pojilo koledování a hry zpodobující příchod tří králů do Betléma. Tříkrálové noci byly připisovány i magické účinky - např. v anglickém prostředí to byla tzv. Twelfth Night (dvanáctá noc po narození Krista, podle níž pojmenoval jednu ze svých her Shakespeare: v čes. překladu "Večer Tříkrálový").
Lit.:
ZÍBRT,Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha, Vyšehrad 1950, s. 459-538.
VONDRUŠKA, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice, Dona 1991.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát