V první polovině dvacátého století, v době, kdy se lidská společnost vzpamatovávala z otřesu, jaký jí způsobily dvě světové války, se v literatuře čím dál častěji objevují humanisticky a antimilitaristicky laděná díla odsuzující násilí a pokřivené lidské vztahy.

Velmi zřetelné jsou tyto tendence také u německého autora žijícího dlouhou dobu v emigraci Ericha Maria Remarqua.

Remarque nám ve svých dílech působivým a nesmírně čtivým způsobem přibližuje jak obraz světa zahaleného chmurným oparem války (napr. díla Jiskra života, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Noc v Lisabonu, Na zapadni fronte klid), tak ve svých pozdějších dílech popisuje společnosti již poválečnou, společnost hledající nová positiva a nové hodnoty, na kterých lze zakládat svou budoucí existenci (Nebe nezná vyvolených, Tri kamarádi).

- Pozn. - poněkud jiný charakter než ostatní díla mají Remarquovy prvotiny Gam a Ríše snů.

Hlavní filosofie, kterou se nám autor snaží sdělit prostřednictvím svých knih, by se dala vyjádřit heslem: "žít a nechat žít".

Remarquovy romány nejčastěji zachycují těžké životní podmínky emigrantů, kteří se neustále pohybují v nebezpečí, neustále se musí potýkat s překážkami, jež jim život staví do cesty.

Remarque nesmírně plasticky vykresluje své hrdiny a na ploše svých románů s těmito postavami rozehrává vskutku mistrovsky procítěnou psychologickou hru. Přese všechny překážky a nepříjemné okolnosti však jeho protagonisté neztrácejí naději ani chuť do života. Naopak, jejich tvrdé podmínky je jakoby utužují, učí je vážit si i těch nejmenších radůstek, učí je vychutnávat veškeré šťastné okamžiky jejich pohnutých životů. Ačkoli mnohdy unikají neštěstí jen o vlásek a mnohdy stojí na pokraji nervových zhroucení, stávají se z nich vnitřně nesmírně silné osobnosti.

Prožívají též nejrůznější milostná vzplanutí, jež bývají zdrojem radosti a touhy žít. Přes to se častokrát jedná o lásky nenaplněné, jejichž konec bývá povětšinou chmurný.
Časem se z těchto hrdinů stávají jedinci umějící kličkovat a unikat nástrahám, se kterými se setkávají téměř na každém kroku. Je někdy až pozoruhodné, jakou vnitřní sílu a energii jim Remarque vdechl, vždyť se z nich tak snadno mohly stát životní trosky otupělí vůči vnějším okolnostem a neschopní jakékoli radosti ze svého bytí. Místo toho, Remarquovi hrdinové cítí a žijí anebo aspoň chtějí žít, chtějí i v těžkých dobách prožít něco hezkého, něco nezapomenutelného, ačkoli si plně uvědomují celou tíhu své situace. Víc, než se s tím setkáváme v jiných dílech, drží při sobě, pomáhají si, předávají si své zkušenosti a rady, které jsou pro ně klíčem k přežití v nelehké situaci.

Nakonec se však mnohokrát nepřízeň osudu stává silnější než oni sami, a proto jejich příběhy nekončívají šťastně.

Co se týče vykreslování psychických pohnutek postav, je nutno Remarquovi složit hlubokou poklonu.

Zrovna tak dobře se vyrovnává i s realistickými popisy situací doby, v níž se jeho příběhy odehrávají, proto vcelku podává ve svých dílech formou dobře srozumitelnou a čtivou kompaktní a věrohodný obraz doby ovlivněné dvěma dosud snad nejkrvavějšími válečnými střety v historii lidstva.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3963