O ČECHOVI
V nížinách u řeky Visly byla země slovanského kmene Charvátů. Žilo tam mnoho rodů a jednou se mezi nimi rozpoutali boje. V tu dobu se 2 bratři – Čech a Lech – domluvili, že zemi opustí a najdou si novou. Svolali své rody, vzdali oběť bohům, vzali sošky předků a rozloučili se se svým domovem. Vydali se za hranice své země, přebrodili řeku Odru a šli neznámým hornatým krajem. Šli kolem řeky Labe. Prodírali se hustými lesy, bažinami, rákosím a křovím. V noci vždy rozdělávali oheň, který udržovali až do svítání aby zahnali divokou zvěř. Došli až k Vltavě, kterou přebrodili. Členové rodů už začali naříkat, že jejich cesta snad nemá konce. Najednou však vojvoda Čech ukázal na vysokou horu a řekl : „Pojďme na tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme.“ Ráno za svítání Čech vstal jako první a šel se podívat na horu. Jmenovala se Říp. Když sešel dolů, řekl ostatním, že okolo je úrodná půda vhodná k založení nových sídel. „Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající.“ Této zemi chybělo jen jméno. Jeden stařešina rozhodl, že by se měla jmenovat podle Čecha – Čechy. Lidé žili v této zemi spokojeně. Vytvořili si úrodná pole, postavili si obydlí, veselili se. Po několika letech si vojvoda Lech umínil, že se svým rodem půjde více na východ. S ostatníma se domluvil, že tam, kde se usídlí založí velký požár. Všichni pak budou vědět kde Lech a jeho rod pobývá. Místo bylo pak podle velkého kouře nazváno Kouřim. Po 30 letech zemřel vojvoda Čech. Lidé na jeho počest uspořádali velkou pohřební hostinu.


O KROKOVI A JEHO DCERÁCH
Dokud v Čechách vládl vojvoda Čech, byl všude klid a mír. Po jeho smrti země neměla žádného správce a mezi lidmi se objevily spory a boje. Stařešinové rodů se sešli u Čechovy mohyly a rozhodli, že musí zvolit nového vojvodu, který by vládl a soudil. Poslali tedy pro Lecha, aby převzal vládu po svém bratrovi. Lech však vládnout nechtěl a navrhl jako nového vojvodu Kroka. Starostu mocného rodu. Stařešinové Lecha poslechli. Lech zatím poslal posly aby našli novou neosídlenou úrodnou krajinu. Místo, kam by mohl se svou rodinou odejít. Poslové takovou krajinu našli u řeky Odry. Lech zde založil Krakov a Hnězdno. Krok pak vládl v Čechách a sídlil na Budči, ale protože se zabýval věštěním budoucnosti, zjistil, že Budeč již dlouho nevydrží. Poslal tedy posly k řece Vltavě, aby tam našli místo na nový hrad. Zalíbilo se jim místo na vysoké skále. Krok s nimi souhlasil. Nechal tam postavit hrad. Nazval ho Vyšehrad. Po Krokově smrti lidé uložili jeho popel i zbraň do hrobu vedle Čechovy mohyly. Po Krokovi zůstaly 3 dcery. Kazi, která znala veškeré býlí, koření a jejich moc. Zabývala se léčitelstvím. Po otcově smrti sídlila u hory Osek blízko řeky Mže, na hradě Kazín. Druhá byla Teta, která si nechala postavit hrad na skále nad řekou Mže a nazvala ho Tetín. Třetí dcera byla Libuše. Byla sice nejmladší, ale lidé ji měli nejradši. Stařešinové a vladykové se domluvili, že vládnout bude Libuše. Mladá kněžna měla svůj hrad nazvaný Libušín, ale sídlila na Vyšehradě, odkud moudře a spravedlivě vládla.


O BIVOJI
Když byla jednou Kazi na návštěvě u Libuše, šly se projít do zahrady. Najednou uslyšely od brány křik a vítězné troubení na roh. Ke kněžnám přispěchal vladař a prosil je, aby se šly podívat na nádvoří. Tam stál mladý statný muž, který měl přes rameno hozeného živého divočáka. Všichni ztichli a vzhlíželi k tomuto muži. Jmenoval se Bivoj. Když Bivoj uviděl Libuši, řekl : „Tu nesu to zlé škodné zvíře, divokéko kance z Kavčí hory. Ať zhyne před tvýma očima, chceš-li.“ Libuše svolila. Muži začali chystat meče a oštěpy, ale Bivoj chtěl zvíře zabít sám. Ostatní měli pouze utvořit kruh, aby zvíře nemělo šanci utéct. Bivoj se rozkročil a praštil kancem o zem. Pak se sehnul pro oštěp a čekal. Kanec se po chvíli zvednul, rozběhl se proti Bivojovi a nabodl se na oštěp. Všichni odvážlivci děkovali, že zabil zvíře, které už několik let ničilo úrodu a nahánělo lidem strach. Libuše pro Bivoje uspořádala hostinu a nechala ho přespat na Vyšehradě. Domů pojede až ráno. Od Kazi dostal nádherný pás, ve kterém bylo zašito mocné býlí a hadí zub. To aby nikdy v noci nezabloudil a odolal mocným příšerám. Bivoj a Kazi se do sebe zamilovali. Ráno měl Bivoj přichystaného koně, aby se mohl vrátit do své dědiny. V tu dobu se i Kazi chystala na cestu domů. Bivoj ji tedy doprovodil až pod její hrad. Než uplynul podzim, Bivoj opustil svou dědinu a pobýval na Kazíně. Po nějaké době si ho Kazi vzala za manžela.


O LIBUŠI
K Libuši chodili lidé z blízkých i vzdálených krajů, aby je rozsoudila při různých hádkách. Jednou přišli 2 muži, kteří se hádali o pozemky. Mladší žaloval staršího, že mu chce neprávem odebrat pozemky. Starší muž chtěl, aby Libuše přidělila pozemky jemu. Libuše však spravedlivě rozhodla, že pozemky patří mladšímu muži. Starší muž se rozčílil, že v zemi není žádná spravedlnost. Že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Hanba mužům, kterým žena vládne. Libuše tedy svolala sněm aby vybral muže, který bude vládcem země a Libušiným manželem. Poslala posly, aby přivedli muže, který oře na poli u města Stadice. Jmenuje se Přemysl a je to nový vládce.


O PŘEMYSLOVI
Libušin kůň vedl posly až na pole kde oral Přemysl. Poslové Přemyslovi vyřídili, že národ si ho zvolil za nového vládce a dali mu roucho. Přemysl poslouchal a potom řekl : „Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všechny časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně dílo přerušili, vězte že bude v zemi často bývati hlad.“ Potom vyzval posly aby s ním posnídali u jeho železného stolu. Poslové však nechápali proč Přemysl nejí na mezi, ale na železe. Přemysl jim vysvětlil, že jeho rod bude železný. Dokud Čechové budou mít takový stůl, přemohou své nepřátele. Potom se šel rozloučit se svým rodem. Na cestu si vzal kabelu a střevíce z lipového lýčí. Když se blížili k Vyšehradu, Libuše už Přemysla vyhlížela. Svatba se slavila nejen na hradě, ale i v podhradí.


LIBUŠINA PROROCTVÍ
Bylo to už po svatbě s Přemyslem. Libuše svému muži ukázala krásnou místnost, vyzdobenou samými drahými věcmi. Prozradila mu kde je ukryto zlato. Jednoho dne stála s Přemyslem a jedním vladykou na Vyšehradské skále. Vzpomínali na Kroka. Vladyka ukázal na okolní lesy, odkud chodili k Vyšehradu hladoví vlci. Libuše se náhle zadívala do dálky a pravila, že vidí místo, kde teče řeka Vltava. Uprostřed lesa tam jeden mladý muž tesá práh domu. Tam nechá vystavit hrad a nazve ho Praha. Tento hrad byl velice pevný a stejně jako Vyšehrad byl sídlem vládců. Jednoho dne přišli na Vyšehrad vladykové některých rodů. Prý mají dost obilí, ryb i zvěře, ale mají málo kovů. Přemysl měl promluvit s Libuší, aby vladykům řekla, kde najdou stříbro, zlato a jiné rudy. Přemysl poslal vladyky domů, aby přišli až patnáctého dne dalšího měsíce. Libuše svou jasnovidností zjistila, že stříbro je na Březovém vrchu a zlato na Jílovém vrchu. Olovo a cín jsou na Krupnatém vrchu. Když šla Libuše jednou na procházku po Vyšehradské skále, měla jedno ze svých vidění. Viděla, že zemi potkají požáry a boje – bude bída. Potom jí 2 panny podaly zlatou kolébku jejího prvorozence. Libuše ji utopila v hluboké Vltavě. Až bude čas, kolébka se objeví. Pak zas bude v Čechách bohatství a sláva. Po několika letech zemřela Kazi. Na památku ji lidé postavili vysokou mohylu. Potom zemřela Teta. Když Libuše cítila, že se blíží den její smrti, požádala Přemysla, aby svolal lechy a starosty rodů. Všem oznámila, že se blíží den její smrti a prosila lid, aby i nadále poslouchali Přemysla a jejího syna. Pro Libuši všichni truchlili. Její tělo bylo spáleno. Kde byl vykopán hrob se přesně neví. Libušin poklad zůstal i po její smrti uschován. Zlatá kolébka byla také dlouho pod vodou. Čechy zužovaly požáry a bída. Po nějakém čase se kolébka objevila a přinesla bohatství. V zemi pak vládl poslední Libušin syn, který sídlil na Karlštejně, kde také zemřel.


DÍVČÍ VÁLKA
Když Libuše zemřela, neměly už dívky v zemi takovou vážnost. Těžko to nesly a vzpomínaly na dobu, kdy vládla Libuše. Dívky toužily po pomstě. Pod vedením Vlasty si zbudovaly sídlo na hradě Děvín. Sešly se tam dívky a ženy z celého okolí.Muži však tyto dívky nebraly vážně. Přemysl je varoval. Muži si i přes Přemyslovo varování mysleli, že se jich dívky leknou a utečou. Uspořádali tedy nájezd na Děvín. Boj však netrval dlouho. Dívky muže přemohly. Přežili pouze ti muži, kteří utekli. Od té doby nebylo vyjímkou, když byl ráno nalezen nějaký muž mrtvý. Děvín se nedařilo dobýt. Dívky měly na Vyšehradě své zvědy. Věděly tedy, co muži chystají. Věděly i to, že přes Pálavu pojede Ctirad na pražský hrad. Přichystaly na něj past. Šárku přivázaly ke stromu. Ta volala o pomoc, čímž přilákala Ctirada blíž. V tu chvíli se na něj vrhly ostatní dívky a zabily ho. Hodně mužů chtělo Ctirada pomstít. Hnali se na Děvín. Podařilo se jim některé dívky zatknout a odvléci s sebou na Vyšehrad. Vlasta, velitelka, se rozčílila a jela s ostatními zatčené dívky vysvobodit a vyšehrad dobýt. Než však dorazily k hradbám, muži už se hnali proti nim. Mnoho dívek v tomto boji padlo. Mezi nimi i Vlasta. Muži usmrcovali jednu po druhé. Pomstili Ctirada. Potom vypálili Děvín. V zemi nastal klid.


O KŘESOMYSLU A HORYMÍROVI
Když zemřel Přemysl, vládl Nezamysl. Po něm vládl Mnata a potom Vojen. Dále pak Vnislav a Křesomysl. Za Křesomyslovy vlády si však lidé více než polí hleděli stříbrných a zlatých dolů. Pole ležela ladem. Křesomysl svůj lid podporoval. Toužil po bohatství. Poslal mnoho stříbrokopů a zlatokopů na Jílový a Březový vrch. Lidé sice bohatli zlatem a stříbrem, ale neměli chleba. To se nelíbilo Horymírovi. Společně s ostatními vladyky jel na Vyšehrad prosit Křesomysla, aby lidi z dolů vyhnal. Odešli však s nepořízenou. Horníci se proti vladykům i proti Horymírovi spikli. Domluvili se a hnali se k Horymírově dědině – Neumětelům. Přijeli v noci. Horymír byl však včas varován. Z dědiny ujel na svém koni Šemíkovi. Horníci je viděli prchat, ale Šemík byl rychlý. Horníci neměli šanci je dohonit. Když se Horymír ohlédl, uviděl jak jeho dědina hoří. Shořelo všechno. Vladyka přísahal pomstu. Během dvou dnů shromáždil všechny muže z rodu. Přidali se i sousedé. Všichni vyrazili na Březový vrch. Horníci spali, neboť pomstu nečekali. Pozdě v noci je probudil požár. Horymírovi lidé ničili a pálili vše co jim přišlo pod ruku. Horymír jel pak na Šemíkovi na Vyšehrad. Dojeli brzy za svítání aniž by byli unaveni. Druhý den se na Vyšehrad donesly zprávy o události na Březovém vrchu. Horníci se sjeli na Vyšehrad a obvinili Horymíra. Ten byl odsouzen k zabití vlastním mečem. Horymírovo poslední přání bylo projet se na Šemíkovi. Křesomysl dal zavřít všechny brány a pak svolil. Šemík byl ale zázračný kůň. Přeskočil nejen přes brány, ale i přes hradby. Lidé se tomu divili. Šli se podívat kam Šemík s Horymírem dopadli. Viděli však už jen jak ujíždějí k Neumětelům. Všichni se za Horymíra přimlouvali. Křesomysl mu tedy odpustil. Pro odpuštění si Horymír přijel už bez Šemíka. Kůň si ublížil skokem přes hradby. Když se vladyka vrátil ke svému Šemíkovi, kůň umíral a prosil svého pána aby ho pohřbil před vraty svého dvora. Horymír tak učinil a ještě dlouho pro Šemíka truchlil.


LUCKÁ VÁLKA
Když zemřel Křesomysl, ujal se vlády Neklan. Byl to dobrý a spravedlivý vládce. Měl však za souseda vášnivého bojovníka – knížete Vlastislava. Vlastislav několikrát bojoval v zemi Lemuzů, Litoměřiců i Čechů. Vybíral daň a bral s sebou ženy, dívky a děti. Prodával je do otroctví. Když jednou vpadl Vlastislav do Čech, pálil vše co mu přišlo pod ruku. Lidé se utíkali ukrýt do hradů, ale i ty byly dobyty. Vlastislav obklíčil Levý Hradec. Nepustil nikoho ven ani dovnitř. Na hradě nastal hlad. Lidé už se smiřovali s tím, že je nikdo nevysvobodí. Už se chtěli vzdát. Najednou však spatřili, že se Lučané zvedají. Na hrad se donesla zpráva, že Lemuzi, Litoměřici a Děčané jdou Čechům na pomoc. Vlastislav musel se svým vojskem odtáhnout. Přísahal však pomstu. Nejprve se pomstil Litoměřicům. Na jejich půdě postavil hrad, který nazval Vlastislav. Na hradě byli silní muži, kteří Litoměřicům jen škodili. Lemuzi a Děčané se lekli. Prosili o mír. Slibovali, že budou platit daň. Neklan neměl odvahu bojovat bez spojenců. Vybral několik vladyků, kteří měli s Vlastislavem dojednat mír. Poslal i vzácné dary. Vlastislav vše vyslechl, ale jeho odpověď byla : „Slyšel jsem, oč nás kníže prosí. Také jsem viděl dary, které mi poslal. A to neopatrně učinil. Jistě mně neposlal všechno, co má, ani všechny koně a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mně poslal. Jen si to zase vezměte a knížeti vyřiďte, že mu za tu vnadu děkuju, ať mi to všechno dobře schová a opatří. Přijduť si k němu pro všecko co má a spolu vezmu také to, co nyní vracím.“ Neklan se lekl toho, že Vlastislav chce vládnout nad celou českou zemí. Vlastislav pak nařídil, že každý muž musí na vojnu. Kdo odmítne, bude oběšen. V jedné vesnici na Chlumčansku sídlil rod Žalanů. Hospodářem zde byl muž jménem Straba. Za manželku měl Češku, která byla zajata na Levém Hradci. Žena sice Strabu poslechla a provdala se za něj, ale stýskalo se jí po její zemi. To Straba netušil. Chystal se do boje proti Čechům. Jeho macecha mu řekla, aby přišel večer do údolí. Straba ji poslechl. Macecha začala čarovat. Prozradila Strabovi, že v boji proti Čechům budou Lučané poraženi. Všichni Lučané zemřou. Jen on se může zachránit. Musí však prvního bojovníka, který se proti němu požene, bodnout oštěpem. Nesmí ho však zabít. Pouze mu uřeže obě uši, schová si je a dá se na útěk. Jedině tak se zachrání. Kníže Neklan se bál, nevěřil, že by mohl v boji vyhrát. Do boje místo něj šel statečný Čestmír. Boj začal na Leteňské pláni. Lučanské vojsko bylo sice silnější, ale Čestmír dokázal Čechy vzburcovat. „Nebudem utíkat, zůstanem, a já půjdu před vámi. Padne – li má hlava, nic se nelekejte, vpřed se žeňte až zvítězíte.“ Nastal velký boj. Čestmír sice padl, ale Češi bojovali dál. Lučané byli poraženi. Přežil pouze Straba. Když dojel domů, čekalo ho nemilé překvapení. Jeho žena byla mrtvá. Když jí odhrnul vlasy, zjistil, že nemá uši. Vytáhl ty, které uřezal prvnímu Čechovi, který se na něj hnal. Byly to ženské uši. Tím, kdo ho chtěl zabít byla jeho žena.

DURYNK A NEKLAN
Po skončení války zavládl v zemi Lučanů smutek. Češi se mstili. Zapalovali lucké vesnice. Neklan se smiloval pouze nad Vlastislavovým synem. Jmenoval se Zbislav a bylo mu 5 let. Neklan ho tedy nechal v jeho vlasti. Dokonce mu postavil hrad. Byl to však hrad lehce přístupný za všech stran. Kdyby se Lučané proti Čechům spikli, hrad by pro ně oporou nebyl. Pak se Neklan vrátil do Čech. Zbislav žil na hradě Dragúš. S ním tam pobýval Durynk. Tomuto muži Vlastislav za svého života velmi důvěřoval. I Neklan mu věřil. Durynk měl však špatné myšlenky. „Zbav se toho chlapce, zbav! Neklan nemá jistě pokoje, dokud Vlastislavův syn žije.“ Jednoho dne vylákal Zbislava na ryby. Bylo to v zimě, chlapci tedy nebylo nápadné, že s sebou Durynk bere sekyru. Durynk vysekal do ledu díru a pobídl chlapce, aby se podíval co je tam ryb. Zbislav se sehnul. Durynk ho sekl do krku. Všude byla krev. Pak sáhl do kapsy, vytáhl nůž a uřízl chlapci hlavu. Vzal si ji a jel s ní rovnou na pražský hrad, pochlubit se Neklanovi. Všichni se zděsili. Kníže Neklan se naštval a dal Durynkovi vybrat jak chce zemřít. Buď skočí z vysoké skály, oběsí se na jakémkoliv stromě nebo se probodne vlastním mečem. Durynk se oběsil na vysoké olši. Když kníže Neklan zemřel, byl pohřben vedle ostatních českých knížat – Přemysla, Nezamysla, Mnaty, Vojena, Vnislava a Křesomysla. Lechové a starostové rodů si pak zvolili za knížete Hostivíta.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4017