VZNIK
Mužem, který stál u zrodu Titaniku, byl Kanaďan William James Pirrie.. V sedmadvaceti letech se stal společníkem strojírenské firmy Harland & Wolff, a díky jeho vedení se firma během dalšího půlstoletí stala největší loděnicí na světě a místem, kde se zrodil Titanic.
Pirrie v roce 1907 navrhl, aby jeho firma ve spolupráci s lodní společností White Star postavila ne jednu, ale tři obří lodě, které by smetly konkurenci z moří. První se měla jmenovat Olympic, druhá Titanic a třetí podle dochovaných zpráv Gigantic.
Všechny tři lodě byly postaveny. Olympic se s úspěchem plavil na lince do Ameriky a v době první světové války přepravil více vojáků než kterékoliv jiné plavidlo. Gigantic, přejmenovaný na Britannic, potopila německá mina v roce 1916. Ale nejznámější lodí se stal a zůstal Titanic.
Je zajímavé, že Pirrie, který byl duchovním otcem Titaniku, se z celého příběhu vytratil. Kdyby se zúčastnil této plavby, jak zamýšlel, znali bychom ho dodnes. Kdyby se utopil, byl by s lodí spojen tak těsně jako kapitán Smith nebo její nejbohatší cestující, plukovník Astor. Kdyby se zachránil, spílalo by se mu stejně jako prezidentu společnosti White Star Line J. B. Ismayovi, který se dostal do jednoho ze člunů a přežil. Zasáhla však náhoda a lékař Pirriemu zakázal cestu kvůli potížím s prostatou.

STAVBA A ZKOUŠENÍ TITANICU
Kýl Titaniku byl položen v loděnicích firmy Harland & Wolff na Queen´s Islandu u Belfastu 31. března 1909. Titanic se stavěl pod největším portálovým jeřábem na světě bok po boku se sesterským Olympikem. Tři tisíce mužů usilovně pracovalo po dva roky a 31. května 1911 byl Titanic spuštěn na vodu. Slavnostní akt sledovaly z nábřeží velké davy diváků a pozvaných hostů. Společnost White Star Line dokonce najala pobřežní parník k převozu stovek hostů do Belfastu, aby mohli být svědky velké podívané.
Za deset měsíců, 2. dubna 1912, Titanic úspěšně prošel zkouškami prováděnými pod dohledem úředníků ministerstva obchodu, které podle britského zákona o obchodním loďstvu představovalo hlavní dohlížecí instituci. Za pomoci remorkérů vyplul Titanic z Belfastu z Victoriiným kanálem do Irského moře, kde vykonal několikahodinovou plavbu, při níž byla přezkoušena všechna jeho zařízení, včetně radiotelegrafické aparatury.
Po celou dobu byl jednou z nejdůležitějších osob na palubě Thomas Andrews, výkonný ředitel loděnice Harland & Wolff. Podle vyjádření řady zasvědcených současníků byl považován za pravděpodobně nejlepšího lodního konstruktéra té doby.
Krátce po půlnoci ve středu 3. dubna Titanic dorazil do Southamptonu, odkud se měl za týden vydat na svou první cestu přes oceán. Byl umístěn ve zvlášť pro něj určeném kotvišti a velikost nové lodi brala dech všem přihlížejícím. Titanic čněl nad nábřežím jako skalní útes. Ostatní plavidla v přístavu, mezi nimi i řada velkých parníků, se náhle jako by zmenšila.
Titanic byl uvázán v Oceánském doku a po několik dnů probíhala kontrola všech jeho zařízení. Byly prohlédnuty i záchranné čluny, rakety k nouzovým signálům a všechna další záchranná zařízení. Vše bylo shledáno v pořádku a odpovídalo platným předpisům.

VYPLUTÍ
Ve středu ráno 10. dubna 1912 po celé dopoledne proudily k nábřeží a po širokých můstcích vedoucích na paluby Titaniku zástupy lidí. Přicházely stovky příslušníků posádky včetně topičů, stevardů, důstojníků, mechaniků, mazačů a stovky cestujících spolu se známými a rodinnými příslušníky, kteří chtěli využít příležitosti a prohlédnout si obrovskou loď. Southamptonské hotely byly z úterý na středu plně obsazeny, ale po snídani již všichni odcházeli k Oceánskému doku.
Cestující i jejich doprovod využívali hodin před vyplutím k prohlídce rozlehlého zázraku lodního stavitelství. A Titanic skýtal mnoho překvapení a důvodů k obdivu. Již první pohled na masív lodi bral cestujícím dech. Třiadvacet metrů nad vodní hladinou ležela nejvyšší paluba Titaniku, do výšky dalších jednadvaceti metrů čněly čtyři obrovské komíny.
Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Ti, kteří prohlídkou úspěšně prošli, byli desítkami stevardů směrováni do určených ubytovacích prostorů. Lodní lístky měly čísla odpovídající číslům kabin a lůžek a celá procedura probíhala hladce. Ubytování ve třetí třídě na Titaniku se vůbec nedalo srovnat s tím, v jakých podmínkách cestující III. třídy přeplouvali oceán ještě v nedávné minulosti. Všechny ubytovací prostory byly dobře větrány, vytápěny a osvětlovány elektrickými světly. Třetí třída měla i svoji kuřárnu, společenskou místnost, rozlehlou jídelnu a promenádu se stolky a židlemi, kde bylo možno trávit čas za každého počasí. Jídlo bylo prosté, ale kvalitní, mnoho chudáků, kteří na této velké lodi odjížděli hledat za mořem nový domov, už po prvním dnu přiznávalo, že takovou hojnost jídla neměli na talířích dosud nikdy v životě. Přitom cena lístků pro třetí třídu byla, přijatelná, stály pouze několik liber.
Zatímco výkonné elektrické jeřáby přenášely z nábřeží na loď náklady zavazadel a poslední hromady zásob všeho druhu, na palubách, chodbách a schodištích vládl čilý ruch. Cestující i návštěvníci prošli na člunové palubě kolem bíle natřených záchranných člunů, zavěšených na spouštěcích jeřábech; mnoho z nich se při pohledu na čluny usmívalo, pokládali je za úplně zbytečnou součást vybavení. Myšlenka na katastrofu a možnost potopení této lodi se zdála absurdní.

PLAVBA:
STŘEDA 10. DUBNA
Krátce před polednem zazněly na palubách Titaniku signální zvonce a nad southamptonskou zátokou se nesla ozvěna lodní sirény oznamující, že největší parník na světě vyplouvá.
Více než čtvrt kilometru dlouhý trup Titaniku se centimetr za centimetrem vzdaloval od nábřeží. Když byla vzdálenost dostatečná, mohl Titanic vyplout.
Složitý vyplouvací manévr pozorovaly stovky cestujících z promenádních palub a tisíce lidí na břehu. Jak se loď pomalu dávala do pohybu, velký dav ji sledoval po nábřeží. Z horní paluby mával své ženě a dětem Bruce Ismay, ve vzduchu se třepotaly šátky, čepice, cestující volali poslední pozdravy a výkřiky z davu jim odpovídaly.
Zatímco cestující využívali prvních hodin na palubě k seznámení se spoustou atrakcí, které je obklopovaly na všech stranách, na člunové palubě došlo k rozhovoru, který měl pro pozdější vývoj událostí mimořádný význam. Jeden z mužů hlídkové služby, námořník George Symons, zjistil, že stanoviště na předním stožáru není opatřeno dalekohledy, odešel proto do kajut důstojníků požádat o zjednání nápravy. Našel druhého důstojníka Lightollera a oznámil mu, že ve vraním hnízdě chybějí dalekohledy. Nato Lightoller vyhledal prvního důstojníka Murdocha. Ten mu řekl, že o tom ví a dá to do pořádku. Čekajícímu Symonsovi Lightoller prostě sdělil, že zatím dalekohledy nejsou. S tím se Symons vrátil ke svým kolegům, ale tam neuspokojivá odpověď vyvolala značný rozruch. Hlídky na všech velkých lodích byly vybaveny dalekohledy, měly je i na Oceaniku, ze kterého většina mužů hlídkové skupiny přešla na Titanic, a i na Titaniku při plavbě z Belfastu do Southamptonu byly dalekohledy uloženy ve zvláštní krabici ve vraním hnízdě. Později se objasnilo pozadí celé záležitosti, bezprostředně související s výměnou a přesuny důstojníků, ke kterým došlo v Southamptonu. Když Titanic vyplul z Belfastu, tehdejší druhý důstojník Blair vydal hlídkám na strážním stanovišti dva dalekohledy. Než loď v Southamptonu opustil, uložil je ve své kabině. Jeho nástupce Lightoller nevěděl, kde dalekohledy jsou, a tak vznikl celý ten zmatek, který, měl dalekosáhlé následky.
Během odpoledne Titanic proplouval vodami Lamanšského průlivu. Vál slabý vítr a hladina byla téměř klidná. Přestože slunce zalévalo paluby, bylo dost chladno. To však nijak nebránilo mnoha cestujícím, aby se neusadili na pohodlných židlích a lehátkách rozmístěných po promenádních palubách a netrávili čas odpočinkem nebo rozhovorem se známými.
Slunce mizelo za západním horizontem, když se objevilo francouzské pobřeží, velký maják na mysu Hogue a dlouhý vlnolam chránící vjezd do cherbourgského přístavu. Stroje Titaniku se zastavily a k jeho boku přirazily dvě zásobovací lodi společnosti White Star Line Nomadic a Traffic, přivážející další cestující a vaky s poštou. Přestup cestujících a přeložení nákladu netrvalo dlouho, Zakrátko stroje znovu zabraly a kolem půl deváté večer Titanic nabral kurs na západ k irskému Queenstownu, kde se měl rozloučit s evropským kontinentem.
Po zastávce v Cherbourgu byli již na palubě prakticky všichni cestující I. třídy, v Queenstownu jich mělo nastoupit jen pár. Zatímco se v jídelnách podávala večeře, zářivě osvětlený Titanic proplouval potemnělým Lamanšským průlivem, obeplul Cornwallský mys, jihozápadní výspu Anglie, a pokračoval na sever ke břehům Irska. Irské pobřeží se objevilo na dohled v pozdním dopoledni druhého dne. Stroje se ztišily a loď začala zpomalovat, aby několik mil před Queenstownem mohla vzít na palubu irského lodivoda. Potom zvolna, za stálého měření hloubky mechanickým hloubkoměrem, pokračoval Titanic k přístavu a asi dvě míle od břehu spustil kotvu. Podobně jako v Cherbourgu přirazily krátce po zakotvení k boku Titaniku dvě zásobovací lodi. Byly spuštěny můstky a parník přijal posledních 130 cestujících, jejich zavazadla a téměř 1 400 pytlů pošty. Stejně jako jejich francouzští kolegové v Cherbourgu využili krátké zastávky i irští novináři a fotografové.
Přesně v půl jedné odpoledne zahoukala siréna a všichni návštěvníci opustili loď. Zatímco se malá plavidla vzdalovala do bezpečné vzdálenosti, Titanic vytáhl můstky a kotvu a jeho šrouby se opět roztočily. V tuto chvíli se na jeho palubách už nacházeli všichni účastníci první plavby, celkem 2 201 osob.(Dr. Ballard odhadoval, že na palubě bylo 2 227 osob.)
Parník nasadil západní kurs a začal nabírat na rychlosti. Ve stejnou dobu se dva námořníci z lodních hlídek - George Hogg a Alfred Evans - znovu otázali druhého důstojníka, co je s jejich dalekohledy. Lightoller dal vyhýbavou odpověď, že je snad dostanou později. George Hogga nevyjasněný problém dalekohledů nenechával v klidu.

Po výjezdu z Queenstownu stanovil kapitán Smith na velké námořní mapě kurs a trasu, které parník povedou do cílového přístavu na druhé straně Atlantiku.
Trasa vedla 25 mil jižně od linie označující výskyt ledových polí v období mezi březnem a červencem, ale 100 až 300 mil severně od linie označující prostor, ve kterém byly v měsících dubnu, květnu a červnu ještě vídány plovoucí ledovce. Titanic tedy měl plout oblastí, kde sice nehrozilo nebezpečí ledových polí, ale kde se mohl setkat s plovoucí ledovou horou.
Zatímco Titanic ve večerních hodinách proplouval rychlostí asi jedenadvaceti uzlů ztemnělým oceánem, cestující na ozářených palubách se bavili, oceňovali bohaté vybavení lodi i její stabilitu, téměř nehlučný chod strojů, dokonalost poskytovaných služeb i všechny možnosti rozptýlení a zábavy.
Ani členové posádky, z nichž mnozí již sloužili na palubách desítek jiných lodí, včetně těch největších, nešetřili uznáním - Titanic překonával vše, s čím se dosud setkali. Přestože takové pocity a hodnocení jednoznačně převládaly, našly se však i výjimky. Při zastávce v Queenstownu, jat náhlou nedobrou předtuchou dezertoval z lodi jeden z topičů jménem John Coffey. Je zajímavé, že se necítil dobře ani druhý muž po kapitánovi, vrchní důstojník Henry Tighe Wilde. V posledním dopise odesílaném z Queenstownu, napsal své sestře: "Stále nemám tuto loď rád ... mám z ní divný pocit."






12. DUBNA
Ráno 12. dubna téměř nehybná hladina klidného oceánu se prostírala kam až oko dohlédlo, jen za zádí lodi zůstávala široká stopa bílé pěny, rozvířená neúnavně se otáčejícími šrouby.
Po snídani mělo třináct set cestujících před sebou dlouhý bezstarostný den. Starost o jejich pohodu a zábavu převzalo téměř pět set stevardů a dalších zaměstnanců hospodářského oddělení, jejichž jedinou povinností bylo poskytovat ty nejdokonalejší služby po čtyřiadvacet hodin denně.
Zaplnila se křesla a lehátka na prosluněných promenádních palubách i verandová kavárna. Někteří cestující usedli ke karetním stolkům, kde začaly velké bridžové a pokerové bitvy, jiní se věnovali různým hrám od házení kroužků na kůl po minigolf, kdo nešli ráno, odcházeli nyní do bazénu nebo si zahrát tenis a mnozí se rozhodli poslechnout si koncert lodního orchestru. Krásné počasí a klidné moře přispívalo k celkové pohodě. Pohodlí skýtané Titanikem bylo samozřejmě nejvýraznější v prostorách I. třídy, kde přepych prakticky neměl hranic. Velké zaoceánské parníky - a Titanic mezi nimi zaujal nejčelnější místo - se staly plovoucími obdobami nejvyhlášenějších hotelů té doby a v podstatě se objevily proto, aby uspokojily požadavky příslušníků světové finanční a průmyslové oligarchie.
Druhá třída byla většinou obsazena příslušníky střední společenské vrstvy, typické pro vyspělé kapitalistické státy na počátku dvacátého století - při první plavbě Titaniku to byli především britští inženýři, obchodníci, duchovní, žurnalisté a lékaři. Představovala standard převyšující to, nač byli zvyklí nebo co si mohli dopřát ve svých domovech.
Cesta třetí třídou byla relativně laciná, a přesto naprostá většina obyvatel kajut této třídy byla po nastoupení na loď a během plavby doslova u vytržení. Převážně šlo o mladé lidi z mnoha zemí a z velmi nuzného prostředí. Poprvé v životě bylo o jejich potřeby postaráno, měli dostatek dobrého jídla, čisté a pohodlné ubytování, nic na práci, mohli se bavit či odpočívat. Proto se až do osudné noci po celé dny z prostor vyhrazených třetí třídě ozýval zpěv, veselí a živá zábava. Ve třetí třídě se sešli lidé všech možných profesí, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci, široká škála řemeslníků, malí úředníci, číšníci, dřevorubci, zemědělci, zahradníci, ale i švadleny, pomocnice v domácnosti, ošetřovatelky, snad každé zaměstnání tu mělo svého zástupce.

13. DUBNA
Čtvrtý den plavby, v sobotu 13. dubna, vládla na palubě Titaniku naprostá pohoda. Především pro 326 cestujících I. třídy zajistila společnost White Star Line veškeré myslitelné pohodlí a splnění i těch nejnáročnějších požadavků. Večírky, tanec, bridžové sedánky, koncerty a občerstvení podávané v kteroukoli dobu, to vše vyplňovalo čas privilegovaných. Péče o ně neznala hranic.

14. DUBNA
I v neděli 14. dubna se udrželo již několik dnů trvající dobré počasí. Moře bylo stále klidné, vál mírný vítr, bylo jasno a viditelnost skvělá. Po obědě se na velké tabuli u hospodářovy kanceláře objevila čerstvá informace oznamující, jakou vzdálenost Titanic urazil za posledních dvacet čtyři hodiny. Stále se zvyšovala: od poledne 11. dubna do poledne 12. to bylo 386 mil, do poledne 13. dubna 519 mil a do poledne 14. dubna 546 mil. I když 519 mil dosažených druhého dne poté, co loď vplula do vod oceánu, bylo pro generálního ředitele J. Bruce Ismaye i kapitána Smithe jistým zklamáním, celkově byli spokojeni a kapitán se vyjádřil, že pokud bude pokračovat příznivé počasí, Titanic dosáhne na panenskou plavbu rekordního času.
Přesto se v neděli ráno rozhořely ohně pod dalšími kotly. Stroje se zabíhaly bez komplikací a Ismay se Smithem mohli být přesvědčeni, že Titanic dosáhne lepších výsledků než před rokem při své první plavbě jeho sesterská loď Olympic. Během dne už plul rychlostí kolem jednadvaceti uzlů a mnoha zkušeným cestujícím neuniklo, že se rychlost stále zvyšuje.
Nedělní odpoledne probíhalo ve stejné pohodě, jakou se vyznačovaly i všechny předchozí dny plavby. K jedné změně však přece jen došlo. Znatelně se ochladilo, a jak se blížil večer, rtut' na teploměru dál klesala. Sice stále bylo úplně jasno a téměř bezvětří, ale rychlý pohyb lodi vytvářel umělý, nepříjemně studící vítr, před kterým se pár cestujících, které ještě bylo možno zahlédnout na otevřených palubách, chránilo teplými plášti. Ostatní dali přednost příjemnějšímu prostředí v uzavřených prostorách
Stále ještě bylo veselo v prostorách druhé a zejména třetí třídy. Odevšad se ozývala hudba a zpěv, mladí lidé tančili, jen málokdo si v tuto chvíli připouštěl nějaké starosti. Teprve před jedenáctou hodinou se salóny, restaurace a kuřárny začaly vyprazdňovat.
Z devětadvaceti kotlů Titaniku bylo v tu dobu zapáleno čtyřiadvacet, nejvíc za celé dosavadní trvání plavby. Hluboko v podpalubí uhelným prachem a potem pokrytí topiči a přihazovači krmili rozpálená topeniště novými a novými dávkami uhlí. Když Titanic vyplul, bylo ho v uhelných bunkrech 6 000 tun a plameny spolykaly za čtyřhodinovou směnu kolem jednoho sta tun. Na zbrusu novém Titaniku sice byly pracovní podmínky v kotelnách daleko snesitelnější než na starších lodích, ale i tak to byla pro stovky mužů úmorná dřina. Ve strojovně strojníci pozorně naslouchali chodu turbíny a pístových strojů, žádná odchylka od pravidelného rytmu nesměla uniknout jejich pozornosti.
V sobotu a v neděli měli práce nad hlavu i oba radiotelegrafisté Jack Phillips a Harold Bride.
Už několik dnů radiostanice Titaniku zachycovala vzkazy lodí plujících v blízkosti Velkých novofoundlandských mělčin upozorňující na neobvyklé množství mořských ledovců zpozorovaných daleko jižněji, než se zpravidla objevovaly. Každá taková zpráva byla po přijetí předána strážnímu důstojníkovi a pak doručena do mapovny.
V pátek byl až do deváté hodiny večerní v kontaktu s Titanikem francouzský parník Touraine. Jeho kapitán informoval Titanic, že je v husté mlze a že právě proplul ledovým polem. Současně předal zprávu o dalším ledovém poli a ledovcích. Kapitán Smith za informaci poděkoval a čtvrtý důstojník Boxhall, za přítomnosti kapitána a vrchního důstojníka Wilda, označil pozice zmiňovaných ledových polí na mapě v mapovně. Všichni tři se shodli, že jde o místa ležící severně od plánované trasy Titaniku, proto není třeba se znepokojovat.

Blížila se jedenáctá hodina večerní. Z pravé strany vraního hnízda Reginald Robinson Lee pozorně obhlížel přední horizont a náhle měl dojem, že daleko vpředu zahlédl lehký opar. Jak minuty ubíhaly, nabýval jistoty, že se nemýlí. Mlhu uviděl i Frederick Fleet.
Opary nebo lehké mlhy nebyly nic neobvyklého v oblastech plujícího ledu, ale často bylo velmi obtížné je v noci rozpoznat. Nízké mlhy převalující se nad hladinou byly nebezpečné za noci především tím, že často mohly být zpozorovány jen z větší výšky, to jest například z vraního hnízda, ale už ne z přídové nástavby nebo z můstku. Strážní důstojník Murdoch, který z můstku též sledoval prostor před lodí, byl třiadvacet metrů nad hladinou, hlídky ve vraním hnízdě o šest metrů výš. Proto Murdoch zcela určitě nezahlédl to, co Lee a Fleet, neboť tak zkušený důstojník jako on, by při zhoršené viditelnosti pravděpodobně přivolal kapitána a navrhl mu snížení rychlosti. Murdoch však neviděl nic a z vraního hnízda varování nepřišlo. I sebelehčí mlha znamenala podstatné snížení naděje na včasné zpozorování plujícího ledovce a v noci to bylo ještě horší.

Titanic, největší a nejluxusnější loď na světě s 2 201 lidmi na palubě, proplouval před 11 hodinou večerní 14. dubna 1912 oblastí ledu v severním Atlantiku rychlostí 21 a možná i 21 a půl uzlu. Ručičky na hodinách na můstku ukazovaly 11 hodin 39 minut. Dva muži hlídky Fleet a Lee dál obhlíželi z předního stožáru zamlžený horizont; vypadalo to, že mlha houstne, byla stále výraznější. Náhle Fleet zahlédl přímo před přídí lodi něco ještě tmavšího než potemnělou hladinu oceánu. Jednu nebo dvě vteřiny temný stín upřeně sledoval, zdálo se mu, že se blíží a zvětšuje. "Před námi je led," vykřikl, nato uchopil provaz zvonce umístěného ve vraním hnízdě a třikrát jím trhnul, tři údery byly signálem oznamujícím, že před lodí je nějaký předmět. Současně sáhl po telefonu spojujícím vraní hnízdo s můstkem. Šestý důstojník J. P. Moody se ohlásil téměř okamžitě. "Led přímo před námi," vykřikl Fleet. "Děkuji," odpověděl Moody (jeho zdvořilá odpověď se stala součástí legendy), zavěsil a obrátil se ke strážnímu důstojníkovi Murdochovi, který přibíhal z pravé strany můstku vyburcován údery zvonu.
„Led přímo před námi, pane," opakoval Moody zlověstnou zprávu, kterou právě vyslechl.
Murdoch skočil k telegrafu a signalizoval do strojovny rozkaz k zastavení a vzápětí vykřikl na kormidelníka: "Docela vpravo!" Prakticky ve stejném okamžiku dal strojovně další rozkaz: "Plnou silou zpět!" Kormidelník Robert Hitchens okamžitě uposlechl a opřel se plnou váhou o paprskové rukojeti kormidelního kola a bleskurychle jimi otáčel proti směru hodinových ručiček, až ucítil, jak se kolo zastavilo v krajní poloze. Šestý důstojník Moody hlásil Murdochovi: "Kormidlo docela na stranu, pane!" V tu chvíli přibíhali na můstek další dva muži, kormidelník Alfred Olliver, který měl pohotovost, a druhý z mladších důstojníků J. G. Boxhall, jenž se v okamžiku, kdy z vraního hnízda zazněl zvon, zdržoval v mapovně. Murdoch zatím stáhl páku uvádějící v chod elektrické zařízení uzavírající vodotěsné dveře v přepážkách kotelen a strojoven. Hned nato rozkázal kormidelníkovi: "Docela vlevo!" Kormidelní kolo se v mžiku začalo otáčet na druhou stranu. Setrvačností hnaný Titanic směřoval vysokou rychlostí stále vpřed a trvalo celou věčnost, než se jeho příď začala pomalu obracet doleva. Masa ledu se nezadržitelně přibližovala z pravoboku a čněla nad palubou příďové nástavby. V poslední vteřině minula příď a sklouzla podél lodního boku, oběma mužům ve vraním hnízdě se už zdálo, že se Titaniku podaří ledové hoře o vlas vyhnout. Příď již byla obrácená o dvaadvacet stupňů doleva, když se loď lehce otřásla a zezdola, z pravé strany mohutného trupu, se ozval skřípavý zvuk. Srážku prakticky nebylo možno odvrátit. Ledovec roztrhl dno lodi na pravoboku asi tři metry nad kýlem a způsobil sto metrů dlouhou trhlinu táhnoucí se od příďového kolizního prostoru přes první, druhý a třetí nákladový prostor a přes kotelny číslo 6 a 5.
Pouhých deset vteřin stačilo k tomu, aby byl vyřčen neodvolatelný rozsudek smrti nad největším a nejkrásnějším parníkem na světě.
Nárazem vyburcovaný kapitán Smith vyběhl z kabiny na můstek. "Pane Murdochu, co to bylo?" otázal se prvního důstojníka. "Led, pane," pravil Murdoch. "Rozkázal jsem docela vpravo a zpětný chod strojů. Chtěl jsem obrátit doleva, ale byl příliš blízko. Víc jsem udělat nemohl."
"Uzavřete vodotěsné dveře," nařídil kapitán. "Již jsou uzavřeny," odpověděl Murdoch.
Poté kapitán, Murdoch a čtvrtý důstojník Boxhall přešli na pravou stranu můstku. Obhlíželi hladinu, zda nespatří osudnou ledovou horu. Boxhall měl dojem, že vidí za zádí lodi tmavý stín, ale jist si nebyl. Podle vyjádření kormidelníka Ollivera se Titanic již zastavoval, když se kapitán vrátil k telefonu a nařídil strojovně: "Poloviční rychlost vpřed!" Loď plula sníženou rychlostí několik minut a poté se s konečnou platností zastavila.
Zhruba ve stejnou dobu, kdy lodní šrouby opět zabraly, čtvrtý důstojník Boxhall spěchal do podpalubí v přední části lodi, aby zjistil, co se vlastně stalo. Sestoupil až k ubytovacím prostorům cestujících třetí třídy na palubě F, což byla druhá paluba nad čarou ponoru. Potkával rozespalé námořníky a topiče, kteří vyšli ze svých kajut probuzeni otřesem, ale nikde se nedělo nic zvláštního, ani nezpozoroval žádné známky poškození lodi.
Při své rychlé obhlídce čtvrtý důstojník nesestoupil dostatečně hluboko do nitra lodi, a jen proto mohl po návratu na můstek ohlásit kapitánovi a prvnímu důstojníkovi, že žádné poškození neobjevil. To byla pravděpodobně poslední dobrá zpráva, kterou onu noc kapitán Smith dostal.
V kormidelně kapitán pohlédl na inklinoměr, malý přístroj, který ukazuje naklonění lodi, a uviděl, že Titanic se nachýlil pět stupňů na pravou stranu. Znepokojený kapitán vyslal Boxhalla znovu do podpalubí vyhledat lodního tesaře J. Hutchinsona a předat mu příkaz, aby zjistil škodu a podal hlášení. Boxhall potkal tesaře na půl cestě. Hutchinson se vzrušeným výrazem v obličeji pravil: "Nabíráme vodu. Kde je kapitán?" "Na můstku," odpověděl Boxhall. Lodní tesař se beze slova obrátil a utíkal na můstek. Boxhall pokračoval dál do podpalubí a na konci schodiště se téměř srazil s Iagem Smithem, jedním ze zřízenců, kteří měli na starosti přepravovanou poštu. Jeho slova byla téměř totožná se slovy lodního tesaře: "Kde je kapitán? Skladiště pošty se plní vodou" Boxhall též poslal rozrušeného muže na můstek s tím, že on sám se půjde dolů přesvědčit.
Kapitán Smith se zatím snažil získat přesnější obraz o situaci lodi. Jak minuty ubíhaly, přicházela další a další hlášení a všechna alarmující.
Otřes lodi při nárazu na led vzbudil i generálního ředitele White Star Line a prezidenta trastu IMM Josepha Bruce Ismaye. Když mu kapitán sdělil, že loď narazila na ledovou horu, Ismay položil stejnou otázku jako krátce před ním vrchní důstojník a opět musel kapitán Smith přiznat, že se obává, že poškození lodi je velmi vážné.
Hned po Ismayově odchodu nařídil kapitán Smith přivolat výkonného ředitele loděnice, která loď postavila, a jejího hlavního konstruktéra Thomase Andrewse. Jestli se někdo mohl odpovědně vyjádřit k následkům kolize, k rozsahu poškození a nebezpečí, které Titaniku hrozí, byl to především on.
Thomas Andrews si okamžitě uvědomil, co hrozí: protože přepážky oddělující šestnáct komor, na které bylo podpalubí Titaniku rozděleno, nebyly vodotěsně napojeny na paluby, k nimž dosahovaly, jakmile bude přední komora zaplněna, voda se horem přeleje do následující komory, poté do další a další a tak bude postupně zaplavováno celé podpalubí. Tento proces se ještě urychlí úměrně tomu, jak se tisíci tunami mořské vody zatížená příď bude naklánět a víc a víc se ponořovat. Andrews pochopil, že Titanic je odsouzen k neodvratné záhubě. Musel proto kapitánovi sdělit, že podle jeho odhadu se loď udrží na hladině asi půldruhé hodiny a že je nutno okamžitě připravit ke spuštění záchranné čluny.
V tuto chvíli tedy kapitán, Thomas Andrews věděl s jistotou, co Titanic čeká. Muselo uplynout ještě hodně času, než to pochopili cestující a většina posádky. Pro mnoho z nich však v tu chvíli už bylo příliš pozdě.

Na palubě E, hluboko v podpalubí Titaniku a pět pater pod člunovou palubou, se po dlouhé hlavní chodbě stále přesunoval z přídě na záď zástup mužů třetí třídy. Nezdálo se, že by si byli vědomi smrtelného nebezpečí, spíše se snažili uniknout vodě zaplavující jejich kabiny a jejich skromný majetek. Mnozí z nich chtěli být nablízku ženám ubytovaným na zádi. Zpočátku to byl neorganizovaný pohyb stovek lidí, jehož výsledkem bylo, že muži z přídě se pomíchali s manželskými dvojicemi a ženami z kabin na zádi, a nakonec se největší skupina cestujících III. třídy shromáždila u paty hlavního schodiště vedoucího z paluby E nahoru.

Asi 30 minut po půlnoci přišel příkaz, aby se ženy a děti odebraly na člunovou palubu. Stevardům, kteří měli na starosti jednotlivé sekce třetí třídy, se podařilo část jich shromáždit, ale většina vdaných žen odmítla odejít bez manželů. Protože stevardi z obavy před vypuknutím paniky nikomu neřekli, že se loď potápí, nakonec se jim jen s velkým úsilím podařilo přimět alespoň část žen, aby si oblékly záchranné vesty a vydaly se bludištěm lodních chodeb a schodišť nahoru na člunovou palubu.
Hart přivedl ženy ke člunu, předal je do péče námořníků a vracel se do podpalubí. Cestou potkával ženy a děti doprovázené jinými stevardy. Krátce po jedné hodině byl zpátky na palubě E a začal organizovat další skupinu. Nebylo to o nic lehčí než poprvé, mnoho žen stále odmítalo odejít. Nakonec seskupil houf, se kterým dosáhl člunové paluby kolem jedné hodiny 30 minut a odvedl jej k člunu číslo 15. Znovu už se Hart do podpalubí nedostal, neboť první důstojník Murdoch mu nařídil, aby nastoupil do záchranného člunu.
Na klíčových místech umožňujících východ z podpalubí byli umístěni stevardi, námořníci a příležitostně někteří z mladších důstojníků, aby dohlédli na to, že v první fázi odejdou na člunovou palubu skutečně jen ženy a děti. Jak ale ubíhal čas a pocit hrozícího nebezpečí zesiloval, začala mezi cestujícími třetí třídy vzrůstat nervozita a ze strany mužů přibývalo pokusů proniknout na člunovou palubu.
Dokud příslušníci posádky zůstávali na svých místech, byly tyto pokusy o průnik úspěšné jen v ojedinělých případech, kdy se pár mužů z třetí třídy dostalo na vyšší paluby po nouzových žebřících nebo některým z mnoha průlezů. Až ke druhé hodině ranní, když situace lodi začínala být kritická, byla většina bariér uvolněna. To ale již Titanic opouštěly poslední záhranné čluny (je však prokázáno, že ženám cestujícím třetí třídou v přístupu na člunovou palubu bráněno nebylo, naopak byly k tomu opakovaně vybízeny, ale bohužel ne vždy se tyto výzvy setkaly s kladnou odezvou. Mnoho z nich na zádi lodi zpočátku odmítalo dokonce opustit i kabiny).
Když už nebyly kolem žádné ženy, třetí důstojník Pitman dovolil nastoupit několika manželům a nakonec i samotným mužům. Na pravé straně člunové paluby panovalo po celou dobu spouštění člunů pravidlo, že sice ženy a děti první, ale pokud v blízkosti nebyly nebo nehodlaly nastoupit a v člunech zůstávala volná místa, mohli je obsadit muži.
Na levé straně strohý důstojník Lightoller tak velkorysý k mužům nebyl - zásadně je do člunů nepouštěl.
Po odpálení raket už bylo všem jasné, že Titanic je na tom zle. Skončily žertíky a rozverné komentáře o přehnaných obavách kapitána Smithe. Do člunů začaly nastupovat ženy, které ještě před chvílí odmítaly nebo váhaly. Přiváděli je jejich manželé, o osamocené ženy se starali jejich známí nebo společníci z předchozích dnů naplněných pohodou a bezstarostností. Některé se chovaly klidně, přijaly toto opatření jako nevyhnutelnost, které nelze odporovat, ale docházelo i k dramatickým a srdceryvným scénám.
Jak se velká loď zvolna nořila do vody, důstojníci se snažili spouštění člunů urychlit, neboť nikdo nemohl s jistotou odhadnout, kolik času jí ještě zbývá. S obrovským množstvím vody v podpalubí se Titanic začal naklánět i na stranu a na levoboku, mezi zábradlím člunové paluby a boky člunů již byla metrová mezera.
Po celou dobu, kdy byly na levé straně člunové paluby spouštěny záchranné čluny, druhý důstojník Lightoller nekompromisně trval na tom, aby byly obsazovány pouze ženami a dětmi. I v případech, kdy čluny opouštěly palubu, aniž byly plně obsazeny, Lightoller nedovolil mužům z řad cestujících nastoupit - jedinou výjimku učinil u majora Peuchena, ale jen proto, že jej potřeboval na místo, pro které neměl člena posádky. Tuto skutečnost Lightoller vysvětloval tím, že předpokládal, že čluny budou doplněny po spuštění na vodu ženami a dětmi z nižších palub, které do nich nastoupí z dveří lodních můstků.
Na pravé straně člunové paluby, kterou měl na starosti první důstojník Murdoch, byla situace skutečně odlišná. Tam do záchranných člunů nastoupil i značný počet mužů.

Mezi jednou a druhou hodinou ranní 15. dubna 1912, kdy byla spuštěna většina záchranných člunů Titaniku, zaplňovaly obrovský prostor jižně od Nového Foundlandu desítky, možná stovky signálů vysílaných řadou lodí odpovídajících na zoufalé volání o pomoc znovu a znovu vyťukávané Jackem Phillipsem. Lodi příliš vzdálené na to, aby mohly s Titanikem navázat přímé spojení, byly informovány těmi, které byly blíž, a tak se okruh neustále rozšiřoval. Stanice na mysu Race předala zprávu o srážce největšího parníku na světě dál do vnitrozemí. Od okamžiku, kdy ji na střeše obchodního domu Wanamaker v New Yorku zachytil mladý radista David Sarnoff, šířila se jako lavina po celých Spojených státech a Kanadě. Deníky radistů v radiotelegrafických kabinách mnoha nákladních i osobních parníků zaznamenávaly minutu za minutou průběh děsivé námořní tragédii. Jen na lodi, která stála Titaniku poblíž, neslyšeli po celou tu dobu nic. Její radista spal, neboť ho nikdo neprobudil.

Bylo několik minut po druhé hodině ranní. Titanic se naklonil na levobok a jeho příď se ponořovala stále hlouběji. Velkými kulatými okny na palubě C proudila voda a zaplavovala řady opuštěných přepychových kabin I. třídy. V prázdných salónech, jídelnách a halách stále zářily křišťálové lustry, visící nyní v podivných, nepřirozených úhlech, a tam, kde ještě před čtyřmi hodinami trávily čas v zábavě a nejlepším rozmaru stovky mužů a žen ve večerních toaletách, se rozhostilo ticho. Na dlouhých chodbách se jen občas ozvaly spěšné kroky některého z členů posádky nebo cestujícího směřujícího na otevřenou člunovou palubu.
Loď byla tak obrovská, že i když v tuto dobu na jejích palubách ještě zůstávalo kolem osmi set cestujících a šesti set padesáti členů posádky, celé velké prostory se zdály liduprázdné. Stovky cestujících, především třetí třídy, ale i značný počet příslušníků posádky, měly strach opustit loď. Instinktivně se stahovali od zábradlí palub do prostor ozářených světlem, děsil je pohled na tmavou nevlídnou hladinu ledového oceánu, do poslední chvíle doufali, že se situace nějak vyřeší, že připlují lodě, které určitě spěchají Titaniku na pomoc. Většině z nich, opět zejména cestujícím třetí třídy, nikdo přesně neřekl, co mají dělat (jak jim mohli pomoct k záchraně námořníci, kteří věděli, že čluny pojmou jen část trosečníků). A tak nakonec bylo jediným východiskem buď do posledního momentu čekat na zázrak, nebo se vrhnout do ledové vody. Většina dala přednost první alternativě, a když se Titanic přední částí stále víc ponořoval, hledali záchranu na jeho zádi. A protože téměř všichni nakonec zahynuli, je jen málo známo o tom, co se v těchto prostorách dělo poslední minuty před tím, než loď zmizela pod hladinou.
Osm hudebníků lodního orchestru s navlečenými záchrannými vestami po celou tu dobu neúnavně hráli melodie, které dříve přispívaly k pocitu pohody a bezstarostnosti, teď pomáhaly překonat neklid a zahnat svíravé pocity narůstajícího strachu.

Když bylo po druhé hodině ranní zrušeno omezení bránící dosud mužům ze třetí třídy v přístupu na člunovou palubu, vyvalil se z podpalubí velký dav, včetně mnoha žen, které až do této chvíle zůstávaly se svými manžely, bratry a známými. Jak se začala mořská voda přelévat přes přední část člunové paluby, část zoufalých emigrantů ustupovala dál na záď. Mnoho jich ale rezignovalo. Buď už neměli sil, nebo pochopili, že každá snaha o záchranu je stejné marná. Muži, ženy, děti, staří i mladí, katolíci i protestanti, všichni se odevzdaně připravovali na smrt. Sen o Novém světě se rozplynul v hukotu stoupající vody a mumlání modliteb.
Na zádi, kde se již před nějakou dobou soustředil velký počet cestujících třetí třídy, byla situace stejná. Desítky lidí klečely na kolenou na naklánějící se palubě a mezi nimi procházeli dva duchovní, anglikánský reverend Thomas R. D. Byles a německý katolický farář, udělovali rozhřešení a nabádali k poslední modlitbě.
Jak vnikaly do podpalubí tisíce tun mořské vody, Titanic se sice nořil přídí pod hladinu, ale byl to pozvolný proces, trvající již více než dvě hodiny. Zhruba ve 2 hodiny 15 minut však došlo k prudkému zvratu ohlašujícímu neodvratný konec.
Příď náhle poklesla, loď se znatelně posunula dopředu a přes její přední část se začala valit mohutná vlna. Zatímco záď se pomalu zvedala, spousty vody se přelily přes příďovou nástavbu, zaplavily můstek, střechy důstojnických kabin, odnesly oba skládací záchranné čluny. Vlna smetla do moře kapitána Smithe, který byl ještě pár vteřin před tím viděn na můstku, i vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha, šestého důstojníka Moodyho i osm členů orchestru a mnoho dalších členů posádky a cestujících.

Příď již zmizela pod hladinou a pod vodou byla i pata prvního komínu. Pod obrovským tlakem způsobeným mnohastupňovým nakloněním povolila ocelová lana, jimiž byl komín ukotven, načež se obr vážící desítky tun odlomil a padl do vody v nejtěsnější blízkosti skládacího člunu, kterého se Lightoller přidržoval. Pád komínu rozbouřil hladinu natolik, že skládací člun byl vržen do vzdálenosti téměř třiceti metrů. Znamenalo to ovšem tragédii pro spoustu trosečníků, kteří v záchranných vestách bojovali o život právě v místech, kam komín dopadl. Nikdy nikdo nezjistil, kolik jich v jedné sekundě zahynulo.
Potápějící se Titanic byl stále ještě osvětlen. Na té části, která se dosud nacházela nad vodou, svítily do noci řady kabinových oken, světla na promenádních palubách i světla na hlavních stožárech.
Dokonce i pod hladinou probleskovala záře. Náhle všechna světla zhasla a loď se propadla do tmy. Za okamžik se ještě jednou rozzářila oslnivým zábleskem a poté zhasla nadobro. Současně se ozval dunivý rachot vycházející z podpalubí. Na palubě dna lodi se utrhly těžké parní stroje a kotle, padaly dolů k lodní přídi a prorážely přepážky vodotěsných komor. Odlehčená záď se začala prudce zvedat, zatímco příď, kde se nyní k tisícům tun mořské vody přidala ještě obrovská hmotnost sesunutých strojů a kotlů, se stejně rychle ponořovala. Tragédie velké lodi se završovala.

Když rachot a lomoz konečně ustal, zadní část Titaniku čněla téměř kolmo nad hladinu. Náhle se svisle stojící záď pootočila mírně doleva a začala se klonit zpátky k hladině. Pak se pomalu nořila pod hladinu. Voda oblévající boky a nástavby klokotala a pěnila.
Na pár vteřin Titanic znehybněl a hned nato se záď znovu zvedla k obloze. Pak začala stále rychleji zajíždět pod hladinu. Netrvalo dlouho a voda se zavřela i nad zadním vlajkovým stožárem. Byly 2 hodiny 20 minut ráno 15. dubna 1912. Agónie největší a nejkrásnější lodi na světě, nejdokonalejšího parníku, který člověk postavil, aby pokořil oceán, skončila. Oceán zvítězil.

ZÁCHRANA
Dlouhé spory se vedly o tom, zda se Titanic před potopením rozlomil. Později se toto tvrzení prokázalo. Po potopení Titaniku se některé záchranné čluny odvážily připlout blíže a pomoci trosečníkům, ale voda byla příliš ledová, zachránit se podařilo jen šest lidí. Krátce před rozedněním, zhruba v půl čtvrté se na horizontu objevila loď, byla to Carpathia.
Ve 4 hodiny 10 minut začali první trosečníci šplhat na palubu a během čtyř hodin se zde usídlilo na 705 osob, kterým přistěhovalecké společnosti Armáda spásy a obchodní dům Gimbel poskytli dočasné ubytování. Vrak nešťastného Titaniku, klesl na dno čtyřista mil jižně od Nového Foundlandu. Výzkum prokázal, že Titanic nemůže být nikdy vyzvednut, bude tak navěky odpočívat 4000 metrů pod hladinou oceánu, ale tragický osud plovoucího paláce nebude zapomenut nikdy.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4602