OBSAH
Obsah
Čas vynalézání a boje konkurence
Rozvoj filmu a filmové distribuce
Filmová groteska
Německý filmový expresionismus a „kammerspielfilm“
Francouzský impresionismus a avantgarda
Sovětský revoluční film
Hollywood ve dvacátých letech
Hollywood za hospodářské krize
Filmové ceny (čerpáno ze sem. práce z min. ročníku)
Nejlepší filmy světa (čerpáno ze sem. práce z min. ročníku)
Filmové hvězdy (čerpáno ze sem. práce z min. ročníku)
Použití literatura
Čas vynalézání a boje konkurence
První etapa rozvoje kinematografie byla podmíněna vynálezem filmových přístrojů a následným rozvojem filmové a promítací techniky.Prvotní podívanou na „oživené obrázky“ obstarávaly primitivní přístroje jako byl praxinoskop, kinetoskop, zootrop aj.Šlo vlastně o „oživené fotografie“ či o kreslený film – tyto filmy vznikaly bez použití kamery.Svá témata toto tzv. optické divadlo vyhledávalo především v námětech divadelních frašek (Příhody z mořských lázní).Toto období je nazýváno etapou filmů bez kamery.
V celém světě nadále probíhá soutěž o první skutečně filmový přístroj.Prvenství je připsáno Louisi Lumiérovi, vynálezci kinematografu a vlastně prvnímu filmovému tvůrci.Lumiére s ním nafilmoval zcela nové náměty.Dá se říci, že filmoval to, co mu zrovna přišlo před oči.Právem bývá Lumiére nazýván otcem dokumentárního filmu.
Rozvoj filmu a filmové distribuce
Francie
Vznikající film. průmysl ve Francii a posléze i v Evropě a USA, je zcela ovládán firmou producenta Charlese Pathé.
Po roce 1907 vzniká ve Francii akademický filmový žánr, tzv. umělecký film, jenž se však stává slepou uličkou ve vývoji kinematografie.“Film d´Art“ nevhodně užíval divadelních konvencí, herci v něm deklamovali jako na scéně, což při promítání působilo nevěrohodně, někdy dokonce i směšně.
Anglie
V anglickém filmu vyvíjejí průkopnickou činnost dva bývalí fotografové – James Williamson, který ve svých dok. filmech již užívá principu změny prostředí, a G. A. Smith, jehož přínosem je zapojení a funkční používání detailu.
Itálie
Do roku 1914 žije film v Itálii pod nadvládou monumentálně – historických témat.K jejich nebývalému rozmachu dochází ze tří důvodů – jednak každodenním stykem s monumentálními antickými památkami, dále zde hraje roli snadné použití nádherných přírodních dekorací a posléze i mnohohlavý kompars, který byl v této přelidněné zemi velice levný.
Typické filmy z této doby: Alberiniho Dobytí Říma či Ambrosiovy Poslední dnové Pompejí, jsou vznešeně pojaté, s bohatými dekoracemi.Nejlepším dílem této řady je Cabiria (1914) režiséra Pastroneho, film, který se do jisté míry stal vzorem pro pozdější slavnou Griffithovu Intoleranci.
USA
Už v samých počátcích rozvoje kinematografie v USA (1902 – 1914) se objevilo její ústřední téma – osidlování Dalekého západu.Prvním významným tvůrcem, jenž zachycoval obraz Ameriky z tohoto pohledu, byl Edwin S. Portor, režisér filmu Velká železniční loupež (1903), který se stal prototypem dalších westernů.
Porterovým žákem byl David Wark Griffith, zakladatelská osobnost amerického filmového umění.Na počátku své kariéry (1908 – 1912) natočil Griffith celkem 400 filmů (tj. asi dva filmy týdně).Při této práci shrnul dosud rozptýlené objevy různých škol a režisérů a systematicky je zvládl.Tyto zkušenosti zároveň se svými filmovými objevy zúročil pak ve svých „filmových románech“ Zrození národa (1915) a Intolerance (1916).
Zrození národa je filmem o válce Severu proti Jihu, obsahuje tedy dlouhé sekvence bitev.
Intolerance, jeden ze nejnákladnějších filmů vůbec, a zároveň Griffithův největší finanční neúspěch.
Posledním Griffithovým mistrovským dílem byl film Zlomený květ (1919), ve kterém se již tvůrce vzdal vší výpravnosti, aby citlivě odvyprávěl intimní drama pro pouhé tři herce.
Filmová groteska
Těžiště filmové komiky přenesl do Ameriky po roce 1910 Mack Sennett.Roku 1912 založil své slavné studio Keystone, v němž se natáčely pouze filmové veselohry.Šílené honičky se stávaly hlavním prvkem a hybnou silou děje.Sennettovy filmy byly definovány jako „surrealismus bez slz“ a on sám byl nazván prvním skutečným filmovým tvůrcem 20. st.Mezi odchovance jeho „slapstick comedy“ patří největší filmoví komici vůbec – Chaplin, Keaton a Langdon.
Nejvýznamnější z nich – Charles Spencer Chaplin – přijel do Ameriky roku 1910 jako řadový člen herecké skupiny Freda Karna.Jako samostatný hrdina se objevil roku 1914 ve filmu Chaplin si vydělává na živobytí, potom v dalším díle s názvem Chaplin jako neodbytný ctitel.Roku 1915 je již slavnější, než kterýkoliv jiný americký herec či filmař.A tehdy také vzniká jeho mistrovské dílo Chaplin tulákem, v němž se – při vší tragice a sentimentálnosti – objevuje i satira a kritika.
Ve dvacátých letech Chaplin definitivně přechází k filmům celovečerním.Toto své nové období začíná nejprve dvěma středometrážními filmy: Psí život (1918) a Dobrý voják Chaplin (1918).V prvním celovečerním filmu Kid (1921) vypráví Chaplin příběh skláře Charlieho a jeho chráněnce – malého chlapce, o kterého pečuje.V tomto filmu je Chaplin tragikem a realistou, zároveň ale i lyrikem, satirikem a komikem.
Německý filmový expresionismus a „kammerspielfilm“
Ve dvacátých letech prožívá Německo krizové období.Krize se projevuje všeobecným chaosem, nejasnou politickou situací a celkovým psychickým neklidem.Tato atmosféra se stala živnou půdou pro vznik uměleckého směru expresionismu, nejprve v literatuře a výtvarném umění po válce i ve filmu.filmový expresionismus se jako původní a národně typický směr postavil proti dosavadnímu proudu výpravných filmů, jejichž nejvýznamnějším tvůrcem byl Ernst Lubitsch.Snahou tohoto režiséra bylo zachycovat světové události „z pozice klíčové dírky“.
Skutečný expresionismus je ohlašován již fantastickými náměty filmů Pražský student a Golem Paula Wegenera.Prvním reprezentačním filmem nového směru je však až Kabinet doktora Caligariho (1920), natočený Robertem Wienem podle scénáře teoretika a ideologa německého filmu Carla Mayera.
Druhou skupinu expresionistických filmů tvoří tzv. kammerspiely, neboli komorní psychologická dramata.Nejde v nich už o vyvolávání strachu, ale o spodobnění neúprosného osudu a slepých instinktů, jež vedou člověka až k sebevraždě.Tato naturalistická dramata se smutným koncem často výstižně zachycují sociální zázemí svých hrdinů.
Nejvýznamnějším dílem tohoto směru a zároveň vyvrcholením německé filmové klasiky se stal film Poslední štace (1924) režiséra F. W. Hurnaua.
Francouzský impresionismus a avantgarda
Okolo roku 1918 se ve Francii hlásí ke slovu nová generace filmařů.Jejím ideovým mluvčím se stává kritik Louis Delluc, nejvýznamnějšími tvůrci této generace jsou Jean Epstein, Marcel L´Herbier, Germaine Dulacová a hlavně Abel Gance.Tento režisér, jenž jako první osvobodil filmovou kameru z její strnulosti, usiloval ve svých filmech o tzv. vizuální kontrapunkt.
Jeho první významný film Žaluji (1919), zobrazující a vyjadřující odpor Francouzů proti válce, je sice místy melodramatický a naivní, zároveň je však touto naivitou silný a působivý.
Francouzský film je v té době zároveň obohacen i o hnutí filmových impresionistů.Jejich podněty a požadavky formuloval již roku 1911 Riciotto Canudo ve svém „Manifestu sedmého umění“.K hlavním zásadám impres. tvůrců patřilo odmítnutí filmu jak zfilmovaného divadla, priorita čistě vizuální estetiky jako základu filmového umění a konečně nalezení „filmové specifičnosti“ – tedy nejvlastnějších možností filmové řeči.
Zmíněný duchovní vůdce této tzv. 1. francouzské avantgardy, Louis Delluc, působil i jako režisér.Z jeho díla jmenujme alespoň filmy Horečka (1921) a Žena odnikud (1922).
Sovětský revoluční film
Kinematografie v Rusku existovala ještě před převzetím filmové výroby sověty.Náměty byly tehdy často přejímány z literatury, vznikaly filmové předpisy např. Vojny a míru, Anny Kareniny, Bratrů Karamazových .. Z rolí v těchto filmech se zrodil první velký ruský filmový herec Ivan Mozžuchin.
Po převzetí moci bolševiky došlo k emigraci části herců, režisérů a filmových výrobců.Zrod nového, sovětského filmu je spjat s datem 27. 10. 1919, kdy podepsal V. I. Lenin dekret o znárodnění filmu.Vznik prvních sovětských filmů narážel ovšem na materiální potíže.I z tohoto důvodu dochází k velkému rozvoji dokumentárního filmu, zachycujícího historický přerod a první fáze vzniku nového státu (aktuality přímo z válečné fronty).
Po roce 1922 dochází ke konsolidaci státu, k počátkům rekonstrukce jeho hospodářství.Lenin prohlašuje: Ze všech umění je pro nás nejdůležitější film! V této době se formují a vznikají filmařské avantgardistické skupiny: Kulešovova Experimentální laboratoř a Kozincevova a Traubergova FEKS (Fabrika eksentričeskogo akťora – Továrna excentrického herce), která točí filmy blízké německému expresionismu.Za nejvýznamnější filmy FEKSu je možno považovat přepis Gogolova Pláště (1926) a obraz Pařížské komuny Nový Babylón (1929).
Hollywood ve dvacátých letech
Ve 20-tých letech dochází k radikální expanzi USA na světovém filmovém trhu.Ke konci období němého filmu ovládá americkou kinematografii sedm koncernů: Fox, Warner Brothers, Paramount, Universal, United Artist, First – National a Metro – Goldwyn – Mayer.
Film je v té době vystaven nebezpečí státní cenzury, které je vyvoláno protesty moralistů.Filmové umění je též ohroženo narůstající svrchovaností producentů.Jen několik největších komiků si v té době vydobylo nezávislé postavení.
Jedním hollywoodským režisérem generace 20-tých let, který vyhovoval požadavkům filmového trhu, aniž by se musel přizpůsobovat, byl Němec Ernst Lubitsch.Jeho filmy propagovaly hédonismus, odehrávaly se v noblesním prostředí, o čemž svědčí i jejich názvy – Carevna, Vějíř lady Windermerové apod.
Koncem dvacátých let dochází v Hollywoodu k velkému předělu ve vývoji kinematografie – objevu zvukového filmu.Prvním zvukovým filmem byl Jazzový zpěvák (1927), uvedený společností Warner Brothers.Uplatnění zvuku znamenalo nedobrovolný ústup ze slávy pro množství filmových hvězd a režisérů.O práci přišli i tisíce hudebníků, doprovázejících až dosud filmový děj v orchestřištích biografů.
Zvukový film se od počátku orientoval na operetu a revue, z nichž se na území USA vyvinul nový filmový žánr – muzikál.Jeho novými hrdiny se stali tanečníci – v Americe zejména Astaire a Ginger Rogersová.
Uplatnění zvuku se dále projevilo ve vzniku a rozmachu konverzačních příběhů s přemírou dialogů.Film se z přírody stěhuje zpět do ateliérů.Poklesá proto umění montáže, kamera se stává statickou.Filmovou produkci nyní ovlivňuje nadbytek ilustrovaných šlágrů.
Hollywood za hospodářské krize
Následkem hosp. krize po krachu na newyorské burze roku 1929 začala v kapitalistickém světě prudce vzrůstat nezaměstnanost.Proto se i mezi filmaři načas objevil zájem o sociální problematiku.Zároveň ale v Hollywoodu došlo k dalšímu zostření cenzury pod vlivem náboženských a puritánských skupiny.
Soc. problematika se v amerických poměrech odrazila hlavně v tzv. gangsterských filmech.Filmy ze zločineckého prostředí, jako Malý Caesar (1930) Mervyna Le Roye, Veřejný nepřítel (1931) Williama Wellmana či Zjizvená tvář (1932) Howarda Hawkse, se odehrávaly v realistické scenérii velkoměst a zobrazovaly svět krutosti, cynismu a egoismu, víry v sílu a násilí.
V těchto letech hledá Hollywood „lék“ proti chmurné době v rozvíjení masové filmové zábavy.Jde hlavně o dobrodružné příběhy z exotických krajin, katastrofické filmy, horory a pochopitelně western.Na plátně se objevují a triumfují dětské hvězdy (Shirley Templová), oživená monstra (King Kong) a zvláště nové „hvězdy“ kreslených filmů Walta Disneye – krátkometrážních snímků s Myšákem Myckeym, Kačerem Donaldem a Psem Plutem.Později se Disney věnuje i náročným celovečerním „epickým“ filmům, z nichž jmenujme alespoň nejznámější – Sněhurka a sedm trpaslíků (1937), Pinocchio (1940) a Slon Dumbo (1941).
Nový typ „crazy“ komedie, rozvinuté na orig. slovním a situačním humoru, přinášejí bratři Marxové (Chico, Harpo a Groucho).
Objevují se noví významní představitelé moderního filmového herectví (Spencer Tracy, Katharine Hepburnová, Clark Gable aj.).
Filmové ceny
Uznání udělovaná za význačné umělecké hodnoty filmům nebo jejich jednotlivým tvůrcům. Patří k nim zejména cena za režii, hudbu, kameru a herecký výkon. Na světě se každoročně uděluje mnoho nejrůznějších cen. Tvůrci si nejvíce cení těch, o nichž rozhodnou poroty na mezinárodních festivalech.
Mezi nejslavnější patří OSCAR, cena Academy of Motion Picture Arts and Sciences (Americká akademie filmového umění a vědy). Touto soškou je už od roku 1928 vyznamenáván nejlepší anglicky mluvený film roku, nejlepší režisér, herec, herečka, scénárista, kameraman, střihač, výtvarník, zvukař.
Od roku 1956 je OSCAR udělován i neanglicky mluveným filmům uvedeným v distribuci v USA.
Nejlepší filmy světa
V roce 1958 byla při příležitosti Světové výstavy v Bruselu uspořádána anketa o nejlepší film všech dob. Z hlasování 117 filmových historiků z 26 zemí vyšel vítězně Křižník Potěmkin S. Ejzenštějna, natočený v roce 1925. Na dalších místech jsou filmy:
2. Zlaté opojení, Ch. Chaplin (1925, USA),
3. Zloději kol, V. De Sica (1948, Itálie),
4. Utrpení Johanky z Arku, C.T. Dreyer (1928, Francie),
5. Velká iluze , J. Renoir (1937, Francie),
6. Chamtivost, E.von Stroheim (1923, USA)
7. Intolerance, D.W.Griffith (1916, USA)
8. Matka, V. Pudovkin (1926, SSSR)
9. Občan Kane, O. Welles (1941, USA)
10. Země, O. Dovženko (1930, SSSR)
I když tento žebříček nelze brát jako absolutní měřítko, převaha němých filmů napovídá, že filmové umění dosáhlo v tomto období maxima svých výrazových možností.
Filmové hvězdy
Když koncem prvního desetiletí našeho století pominul zájem diváků o film jako přitažlivou technickou atrakci, začal obecenstvo zajímat především příběh filmu a jeho hrdinové. Diváci se s nimi často ztotožňovali, napodobovali jejich oblečení a jednání a přirozeně se proto zajímali i o jejich představitele - filmové herce. Čím více hrdina ztělesňoval ideální představy většiny diváků, tím více diváky zaujala postava, kterou ztělesňoval, a tím více také vzrostla hercova popularita. Tak vznikl již ve 20. letech kult filmových hvězd - anglicky stars - který Hollywood využil a vytvořil z něj výrobní systém. Lidé se do filmových hvězd zamilovávali, psali jim nadšené dopisy, žádali je o fotografie a autogramy, pozorně sledovali jejich soukromý život. Řada herců měla proto vlastní tiskové kanceláře, které tuto poštu vyřizovaly, proto také vycházely filmové časopisy věnující se výhradně soukromému a veřejnému životu hvězd a vznikaly kluby fanoušků jednotlivých hvězd. Tato popularita pomáhala hercům k obrovským finančním částkám, které byli producenti ochotni zaplatit za jejich účast ve filmu, vedla však současně k tomu, že tito lidé prakticky neměli soukromí a stávali se štvanci, prchajícími před reportéry i před svými obdivovateli.
K prvním hvězdám patřili představitelé mužných typů, hrdinové westernů a filmů dobrodružných, např. Douglas Fairbanks (1883-1939).
Ženským ideálem let 1910 - 1930 byly jednak ženy osudové, fatální, které neodolatelně svádějí muže ke hříchu a společenskému pádu, jako Asta Nielsenová (1881-1972) či Theda Bara, která pro svůj typ zavedla termín vamp. Podobnou chladnou a éterickou bytostí se vznešenými gesty byla i italská Diva Lydia Borelliová a později tajemná Švédka Greta Garbo a Marlen Dietrichová. Neméně oblíbený byl opačný typ křehké a bezbranné ženy, jíž všichni ubližují, jako byly sestry Lillian a Dorothy Gishovy či Mary Pickfordová.
Ke hvězdám vždy patřili také přední komici - hrdinové grotesek: francouzský elegán Max Linder (1883-1925), stále se usmívající Harold Lloyd (1893-1971), Ch. Chaplin, B. Keaton, Laurel a Hardy, bratři Marxové a u nás Vlasta Burian (1891-1962).
Neméně populární byli tzv. milovníci, mužní, tajemní svůdci - nejslavnější z nich exotický Rudolph Valentino (1895-1926).
Ve společensky napjaté situaci 30. a 40. let pokračovali v kariéře westernových hrdinů John Wayne, Henry Fonda, Humphrey Bogart, Jean Gabin.
Úspěšným bojovníkem, milovníkem a elegánem byl Clark Gable, typem průměrného Američana, který vždy dosáhne spravedlnosti byl Gary Cooper a Spencer Tracy. V českém filmu byl tehdy mužskou hvězdou uhlazený, suverénní, ale i poněkud sebeironický milovník Oldřich Nový.
Ženské hvězdy 30. a 40 let jsou oslnivé, svobodomyslné a eroticky přitažlivé krasavice jako Mae Westová, Rita Hayworthová, Jean Harlowová, Katherine Hepburnová.
Hvězdami jsou i tanečníci muzikálů jako Fred Astaire a Gene Kelly či krasobruslařka Sonja Henie.
Použitá literatura:
Georges Sadoul – Dějiny filmu od Lumièra až do doby současné, Orbis-Praha, 1958
Jaroslav Vanča – Stručný přehled dějin světového filmu, I. díl (od Lumiéra k Antonionismu), vydala Městská knihovna v Praze, 1986
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4739