MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OCHRANA DÍTĚTE

Úvodí slovo o lidských právech

Základ lidských práv tj. úcta ke každému jednotlivci a důstojnosti člověka lze nalézt ve většině světových náboženství a filosofií. Lidská práva nelze koupit, založit si je, zdědit ani jakýmkoli jiným způsobem zcizit – jsou nazývána nezcizitelná, nikdo také nemá právo odebrat je jakékoli osobě z jakéhokoli důvodu. Tato práva jsou vlastní každé lidské bytosti bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné názory, národnostní nebo sociální původ nebo jiné postavení.

Lidská práva jsou zvláště důležitá ve vztazích mezi jednotlivcem a státem. Kontrolují a regulují výkon státní moci nad jednotlivci, zaručují svobody jednotlivcům v jejich vztazích ke státu a požadují na státech, aby uspokojovaly základní lidské potřeby osob pod jejich jurisdikcí. Tato práva jsou popsána především v mezinárodních textech, které byly přijety státy a které stanoví standardy lidských práv.

S rozvojem moderní společnosti 20. Století, zejména po první světové válce, vyvstala potřeba formulovat i práva dětí. První dokumente tohoto druhu byl sepsán v roce 1924, kdy Spojené národy deklarovaly základní dětská práva. Tato listina byla první, která si všímala problému zvláštní ochrany dětí. Po druhé světové válce vznikla Organizace spojených národů (OSN), která vyhlásila v roce 1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv a v roce 1959 Deklaraci práv dítěte, která zdůraznila, že mezinárodní ochrana dítěte je důležitým cílem mezinárodního společenství. Rok 1979 byl vyhlášen Organizací spojených národů jako Mezinárodní rok dítěte.
Mezinárodněprávní úprava ochrany dítěte


10.prosince 1948 vyhlásilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ze 30 článků Deklarace o základních nezcizitelných právech je jich několik věnováno ochraně rodiny a dětí. Článek 12 nazvaný Osobní svoboda zakazuje svévolné zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence… Další článek 16 obsahuje právo uzavřít manželství bez jakéhokoli omezení se svobodným souhlasem obou nastávajících manželů a ochranu rodiny ze strany společnosti a státu. Právo matky a dítěte na zvláštní pomoc a ochranu a rovnost manželských a nemanželských dětí zakotvuje článek 25 odstavec 2. Právo na vzdělání a současně povinnost základního vzdělání, které by mělo být bezplatné je upraveno v článku 26; odstavec 2 upozorňuje na nutnost vzdělání vedoucího k úctě k lidským právům a základním svobodám. „Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti“- čl.26 odst.3.
V roce 1946 vytvořilo Valné shromáždění OSN odbornou organizaci Dětský fond OSN (UNICEF). Tato organizace byla zřízena pro plnění úkolů v oblasti zdravotnictví, výživy, vzdělání, zásobování vodou, hygieny, životního prostředí a v dalších oblastech.

Evropský systém ochrany lidských práv začal být vytvářen Radou Evropy založenou 1949 (Česká republika je také jejím členem). Na Všeobecnou deklaraci lidských práv navazuje Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách, která byla podepsaná 4. listopadu 1952 v Římě. Stejně jako Všeobecná deklarace obsahuje tato úmluva právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgány nemohou do tohoto práva zasahovat kromě případů stanovených zákonem a v jeho mezích – čl. 8. Článek 12 stanovuje právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními normami. Tato Úmluva vstoupila pro Československo v platnost 18. března 1992 pod číslem 209/1992 Sbírky. Podle původní Úmluvy byly k dohledu nad uskutečňováním práv zaručených Úmluvou ustanoveny dva nezávislé orgány; Evropská komise lidských práv a Evropský soud lidských práv. Aby bylo možné zvládnout stále rostoucí počet případů, bylo v roce 1993 rozhodnuto, že bude ustaven nový Evropský soud lidských práv, který nahradí předchozí systém. Protokol č. 11 k Úmluvě, který ji novelizoval tak, aby umožnil tuto změnu, byl otevřen k podpisu r. 1994. Nový soud je součástí Rady Evropy a sídlí ve Štrasburku, vznikl 1. listopadu 1998. Tento soud řeší i stížnosti týkající se práv rodičů vůči svěřeným dětem.

Dalším evropským dokumentem zabývajícím se právy a ochranou dítěte je Evropská sociální charta sepsaná 18. října 1961 v Turíně. Právo dětí a mladistvých na ochranu týkající se jejich zaměstnávání stanovuje čl.7. Charta zaručuje dětem a mladistvým právo na pomoc při volbě zaměstnání (čl.9) i k jeho přípravě (čl. 10). Zaručena je i ochrana zaměstnaných žen v mateřství (čl.8) i právo rodiny, dětí a mladistvých na sociální, právní a hospodářskou ochranu (čl. 16 a 17). Evropská charta nemá soudní kontrolu, jde spíše o administrativní proceduru jejíž základem jsou zprávy smluvních stran v původně dvouletých intervalech generálnímu tajemníkovi Rady Evropy (čl. 21). Od r. 1992 začal nový systém, který zavádí čtyřletý cyklus. Každý rok podávají smluvní strany zprávy o vybraných článcích Charty, které posoudí Výbor nezávislých expertů. Konečnou kontrolní zprávu předkládá Výbor ministrů státům ve formě doporučení (čl. 29).

Na mezinárodní úrovni byly 16. prosince 1966 sepsány dva dokumenty: Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (MPHSKP) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (MPOPP). Oba pakty vstoupily v platnost až v roce 1976. V části III. MPHSKP jsou některá ustanovení o ochraně rodiny a dítěte, zejména čl. 10 zakotvuje postavení rodiny jako základní a přirozené jednotky ve společnosti, které by měla být poskytnuta nejširší možná ochrana. Další ustanovení tohoto článku zakotvují postavení matek před a po narození dítěte a zdůrazňují nutnost států přijmout opatření proti jakékoli diskriminaci dětí na základě rodinného či jiného původu a nutnost jejich ochrany před hospodářským či sociálním vykořisťování. Následující článek přiznává právo na přiměřenou životní úroveň a výživu pro každého i jeho rodinu. V rámci práva na nejvyšší dosažitelnou úroveň fyzického a duševního zdraví (čl. 12) by měly státy přijmout opatření vedoucí ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a opatření ke zdravému vývoji dítěte. Svobodný přístup ke vzdělání pro každého a povinné základní vzdělání upravuje a upřesňuje článek13. Pro ČSSR vstoupil Pakt v platnost 23. března 1976 pod číslem 120/1976 Sbírky. MPOPP se také v některých svých ustanoveních věnuje postavení a ochraně rodiny a dítěte. Tento Pakt opět zdůrazňuje důležité postaveni rodiny ve společnosti a nutnost její ochrany (čl. 23) včetně ochrany proti svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny…(čl.17). Každé dítě by mělo být chráněno ze strany rodiny, společnosti a státu s ohledem na svou nezletilost a mělo by dostat jméno ihned po narození, samozřejmě má také právo na státní příslušnost (čl. 24). Pakt v části IV. zřizuje Výbor pro lidská práva, kterému se státy zavázaly podávat zprávy o opatřeních, která přijaly na základě tohoto Paktu.

Ustanovení o právech a ochraně rodiny a dětí nalezneme i v Americké úmluvě o lidských právech podepsanou v San José v r. 1969. Tato Úmluva obsahuje téměř stejná práva jako předchozí úmluvy. Dodatkový protokol Americké úmluvy o lidských právech ze San Salvadoru z 17. listopadu 1988 upřesňuje v čl. 15 právo na založení a ochranu rodiny na příklad o sociální program rodinné výchovy a upozorňuje na to, že dítě nízkého věku by nemělo být odděleno od matky (čl.16).


Úmluva o právech dítěte

Rok 1979 byl vyhlášen OSN jako Mezinárodní rok dítěte a při této příležitosti předložilo Polsko návrh na závaznou úpravu práv dítěte, která navazovala na Deklaraci OSN z roku 1959 a obsahovala hospodářská, sociální politická práva dítěte. Výbor OSN pro lidská práva zřídil pracovní skupinu, která použila polský návrh jako podklad pro přípravu úmluvy. Přípravě úmluvy napomáhaly i mezinárodní organizace (př. UNICEF) a tzv. NGO ( tj. nevládní organizace). Přípravné práce trvaly deset let a dne 20. listopadu byl návrh Valným shromážděním OSN přijat a 26. ledna následujícího roku (1990) předložen k podpisu. Ještě tentýž den byla Úmluva o právech dítěte podepsána 60 státy. Třicátý den po uložení 20. ratifikační listiny u generálního tajemníka OSN vstoupila Úmluva v platnost (čl. 49 odst.1), tj. 2. září 1990. K 30. listopadu 2000 ji ratifikovalo celkem 191 států (187 členských států OSN, 3 nečlenové a Svatá stolice). Úmluva o právech dítěte č. 104/1991Sbírky je součástí našeho právního řádu a vzhledem k tomu, že jde o mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy ČR 1/1993 Sbírky, je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Tato Úmluva bývá označována jako Magna Charta na ochranu práv dětí a je založena na principu prospěch každého dítěte z ustanovení, která usilují o jeho blaho a rozvoj.

Na prvním místě definuje Úmluva pojem dítěte, jímž se rozumí osoba mladší 18 let, nestanoví-li vnitrostátní norma dosažení zletilosti dříve. Úmluva zaručuje práva každému dítěti bez jakékoli diskriminace. Zájem dítěte by měl být prvořadý při rozhodování státních orgánů či soukromých sociálních institucí. Stát musí poskytnout dítěti adekvátní péči v jeho nejlepším zájmu, nejsou-li této péče schopni rodiče. Státy, které přistoupily k Úmluvě se zavázaly upravit vnitrostátní právní normy tak, aby byly v souladu s touto Úmluvou. Stejně jako v předchozích úmluvách je i v této zaručeno dítěti právo na jméno, státní příslušnost, svobodu myšlení i náboženství, projevu a přijímání informací; přístup k vhodným informacím by měl být v souladu s morálním blahem, znalostmi a vzájemným pochopením mezi lidmi a stát by měl přijímat opatření na podporu takových informací a chránit děti před škodlivými materiály; a další základní nezcizitelná lidská práva. Děti mají také právo žít se svými rodiči a udržovat s nimi styky i v případě, že rodiče žijí odděleně. Toto právo může být omezeno jen v případě, že by to nebylo v nejlepším zájmu dítěte. Problematicky působil čl. 10 pro země bývalého socialistického bloku, které odmítali právo lidí opustit zemi a země bývalého západního bloku odmítaly automatické právo na vstupní vízum z důvodů sloučení rodin. Výsledkem se stal kompromis, který tuto záležitost ponechává vnitřní úpravě jednotlivých států. Zároveň jsou státy povinny potírat nezákonné přemísťování dětí do zahraničí a odmítnutí jejich navrácení zpět. Tento čl. 11 je velice důležitý při sporech o děti k nimž dochází v případě, jsou-li rodiče občany různých států. Za výchovu a vývoj dětí nesou společnou odpovědnost oba rodiče, této odpovědnosti se rodiče nemohou zbavit. Státy by měly pomáhat rodičům v plnění jejich povinnosti vytvářením institucí, zařízení a služeb péče o děti.

Následující články 19 až 41 obsahují ustanovení o ochraně dětí například: ochrana před násilím a zanedbáváním, právo dětí bez rodin na zvláštní ochranu a pomoc, při tom by se mělo dbát především na nejlepší zájem dítěte. Zvláštní ochrana by měla být poskytnuta dětem žádajících o status uprchlíka; podrobnosti o poskytování útočiště uprchlíkům upravuje ženevská Úmluva o postavení uprchlíků z r. 1951, kterou Česká republika také ratifikovala. Úmluva nezapomněla ani na zvláštní ochranu tělesně i duševně postižených dětí. Právo na vzdělání a zároveň povinnost bezplatného základního vzdělání je samozřejmou součástí, ale nově je zde upraveno právo etnických, náboženských nebo jazykových menšin užívat vlastní kulturu a požívat vlastního jazyka (čl. 30). Úmluva obsahuje také ustanovení, které se týká výkonu spravedlnosti ve vztahu k mladistvým, tj. dětí ve věku 15-18let; před 15. Rokem věku dítě u nás není trestně odpovědné. Státy by měly přijmout opatření o zřizování orgánů a institucí zvlášť určených pro děti obviněné, obžalované či uznané vinným pro porušení trestního práva.
V části II. Se zřizuje Výbor pro práva dítěte, kterému se státy zavazují předkládat zprávy o přijatých opatřeních podle Úmluvy prostřednictvím generálního tajemníka OSN.


Závěrečné shrnutí

Potřeba pozitivního postoje společnosti k dítěti, které je chápáno a respektováno jako subjekt, mající právo na zajištění podmínek pro život a rozvoj, podnítila nejen vznik právního dokumentu, ale v souvislosti s tím i řadu výzkumů této oblasti. Úmluva o právech dítěte je mezinárodní smlouvou ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu a zavazuje státy k plnění v dobré víře. Úmluva obsahuje mnoho základních práv dítěte, ale chybí jí stanovení přesných závazků států, často se zde objevují ustanovení typu: smluvní strany přijmou vhodná opatření, z tohoto důvodu je Úmluva slabým nástrojem ochrany dítěte a domnívám se, že v různých zemích světa se může vykládat odlišně podle kulturních, sociálních, náboženských či jiných zvyklostí. Na národní i mezinárodní úrovni hodnotí dodržování ustanovení této Úmluvy nejen Výbor OSN pro práva dítěte, ale i mezinárodní odborné organizace např. UNICEF, které zmírňují měkká ustanovení Úmluvy, která jsou pravděpodobně důsledkem širokého kompromisu signatářů. Tuto Úmluvu podepsalo a ratifikovalo rekordní množství států a také žádná úmluva o lidských právech nevstoupila tak brzo v platnost po jejím sepsání. Hlavním cílem mezinárodněprávní ochrany dětí je zcela určitě zlepšení jejich situace a je nutné si uvědomit, že vše by se mělo řídit nejlepším zájmem dítěte a nenadřazovat tomu zájmy rodičů nebo dokonce státu.




Použitá literatura

Obecné mezinárodní právo v dokumentech – C.H.Beck 2000
M. Potočný/ J. Ondřej
Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv – C.H. Beck 1999 P. Šturma
Aspekty lidských práv – Československý helsinský výbor 1992
Ochrana práv dítěte – D. Franclová
Práva dítěte a výchova – M. Hradečná
AUC- Iuridica 3-4 1998
Mezinárodní ochrana práv dítěte – H.Ch. Scheu
Úmluva o právech dítěte – TEOFAKT Brno 1991

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5929