Křesťanství

Vznik: v prvních dvou stoletích n.l.
Dnešní rozšíření: celosvětové

Stejně jako judaismus a islám je i křesťanství monoteistickým náboženstvím, tzn. že Bůh je samojediný a žádní další bohové neexistují. Bůh je považován za stvořitele celého světa a za pána nad časem i dějinami. Jeho syn, Ježíš Kristus, sestoupil na zem, žil jako člověk a smrtí na kříži spasil svět. Základní pravidla života každého křesťana jsou uložena v Desateru přikázání a v modlitbě Otčenáš. Ježíš pocházel z židovské rodiny, pravděpodobně z města Nazaret a narodil se někdy mezi sedmým a čtvrtým rokem př. n. l. Veřejně vystupovat začal asi ve třiceti letech. Původně byl považován za jednoho z farizeů, učenců, kteří studovali a vysvětlovali židovskou Bibli a zákony. Brzy však získalo jeho učení radikální rozměr, který ostatní farizeje a vrstvu kněží polekal. Jeho ústřední myšlenka o nadcházejícím příchodu Božího království nebyla v judaismu nikterak nová, ale Ježíš jí dal zcela nový obsah. Zatímco většina Židů byla přesvědčena o výjimečnosti svého Bohem vyvoleného národa, Ježíšovo učení neslo univerzální poselství platné pro všechny národy. Ježíš požadoval naprostou změnu myšlení a chování a lásku ke všem lidem – včetně spodiny, cizinců a i nepřátel. Po krátkém prvním úspěchu se mezi Židy zvedla velká vlna odporu proti Ježíšovu učení a nakonec byl Ježíš na žádost Židů římskými úřady popraven ukřižováním. Jakmile se však rozkřikla zpráva o jeho zázračném zmrtvýchvstání, získalo Ježíšovo učení novou sílu. Přesto bylo zprvu jen jedním z mnoha nových náboženských kultů, které se na přelomu letopočtu šířily v helénistickém světě římského impéria. Rozhodující zásluhu na úspěchu křesťanství měl Pavel (Šavel) z Tarsu. Byl to urozený, helénisticky vzdělaný Žid a farizeus a zprvu byl horlivým pronásledovatelem křesťanů. Jednoho dne se mu však na cestě do Damašku zjevil Kristus a Pavel v náhlém vnuknutí pochopil pravdivost jeho učení. Zahájil rozsáhlou misijní činnost mimo židovské území, zejména mezi Řeky. Důležitým prvkem byla otevřenost. Většina ostatních náboženských kultů totiž praktikovala tajná myséria a jejich učení bylo určeno pouze zasvěcencům., kteří museli projít složitou a náročnou přípravou. Ježíšovo učení bylo naopak určeno všem a bylo zcela veřejné, každý se s ním mohl seznámit. Ve 2. století rychle získávalo nové stoupence a zformovala se křesťanská církev. Překvapivý úspěch nového náboženství ovšem zákonitě vyvolal odvetná opatření římských vládců, mimo jiné i proto, že křesťané v té době prohlašovali římskou říši za ztělesnění zla a nástroj ďábelských sil. Zejména ve 2. a 3. století proto docházelo k masovému pronásledování křesťanů a z této doby pochází největší počet křesťanských mučedníků. Situace se změnila ve 4. století, když si římští vládci uvědomili, že by se křesťanská církev mohla stát oporou státní moci a impériu, které již pociťovalo neklamné příznaky úpadku. Roku 313 císař Konstantin křesťanství oficiálně povolil a v roce 380 z něj císař Theodosius nakonec učinil státní náboženství. V této době bylo křesťanství rozšířeno již v celé říši a pronikalo i daleko za její hranice, do Etiopie, Persie a také ke germánským kmenům. Zároveň s tím ovšem prožívalo křesťanství i složitý vnitřní zápas o podobu své věrouky a teologie. Mezi důležité problémy, o než se teologové přeli, patřila např. otázka o lidské a božské podstatě Ježíše Krista. Tyto rozpory se nikdy nepodařilo zcela odstranit a roku 1054 nakonec vedly k prvnímu velkému rozštěpení křesťanské církve na dvě větve – na větev východní čili pravoslavnou (ortodoxní) a větev západní čili katolickou. Další štěpení nastalo pak v 15. a 16. století. Takzvaná první reformace proběhla v českých zemích vznikem husitského hnutí, druhá deformace začala v Německu vystoupením teologa a reformátora Martina Luthera a pokračovala v Ženevě, kde působil Jan Kalvín. Nepřiměřená reakce katolické církve (tzv. protireformace) vedla ke krvavým náboženským válkám 16. a 17. století. Jejich konečným důsledkem byla velká vlna „odnáboženšťování“ a ateismus v Evropě 18. a 19. století. Teprve ve 20. století začaly křesťanské církve znovu hledat cestu ke vzájemnému porozumění a k rozsáhlejší spolupráci.
Během svého vývoje se křesťanství rozpadlo na řadu církví (k těm hlavním patří katolická, pravoslavná a protestantská či evangelická církev) a množství sekt. Křesťanství sehrálo v dějinách Evropy klíčovou roli a vývoj západního umění a kultury nelze pochopit bez základních znalostí o tomto náboženství. Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1,8 miliard lidí na celém světě. Třebaže ráz bohoslužeb a věrouka se často hodně liší, tvoří nepřehlédnutelnou jednotu: všechny křesťanské církve se odvolávají na Ježíše Krista a bibli. Základním rozlišením je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský původ Ježíše Krista.

Islám

Nejmladší ze světových náboženství, islám, vznikl počátkem 7. stol. v nehostinné oblasti horké vyprahlé země, rozprostírající se na miliónu km2 mezi Asií a Afrikou. Zakladatel islámského učení je Muhamed, který se narodil kolem roku 570 v Mekce. V roce 610 se Muhammadovi zjevil na hoře Hira archanděl Gabriel, který mu oznámil, že je apoštolem a poslem božím. Přikázal mu vzbudit lid a varovat ho před hrozícím božím soudem. Tak začal Muhammad v roce 613 v Mekce veřejně kázat. To se nelíbilo bohatým vrstvám, proto před zvyšujícím se tlakem utekl do Mediny. Tento Muhammadův odchod, nazvaný hidžra, je uznáván jako počátek islámské éry.Islám je pro muslimy nejvyšším náboženstvím, jemuž se všechna ostatní náboženství pouze blíží. Samo slovo „islám“ značí „podřízenost“, bývá však často překládáno jako „mír“. Muslim je ten, kdo se neustále podřizuje vůli Alláhově. Muslimská víra se v řadě podstatných znaků shoduje s judaismem i křesťanstvím, zejména v přesvědčení, že je jen jeden bůh, tvůrce a ochránce vesmíru i soudce lidstva a že smrt je branou věčného života, v němž spravedlivě čeká radost a hříšné utrpení. Muslimové stejně jako Židé nejedí vepřové, avšak Boží zjevení považují za všeobecně platná, neurčená tedy pouze lidem jedné víry. Ježíše přijímají jako pravého proroka, ale nespatřují v něm syna Božího, neboť Bůh je podle nich jediný a nedělitelný. Zbožní muslimové jsou přesvědčeni, že víra je prázdná, pokud se neprojevuje v lidském chování. Učení koránu a Muhammadův příklad, zakotvený ve stovkách hadíth – Prorokových výrocích, které uchovala tradice - ,podrobně určuje pět rituálních povinností: víra, modlitby, almužna, půst a pouť.Víru vyjadřuje věta: Není žádného boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok. Když některý věřící pronese tuto větu, stane se muslimem, a to bez jakýchkoliv dalších přijímacích rituálů. Druhým pilířem islámu je modlitba, kterou mají věřící vykonávat pětkrát denně. Kromě toho je třeba vykonat rituální očistu, bez níž by modlitby neměly platnost. Třetí povinností islámu jsou almužny. Almužny vybíral stát a užíval je na podporu těch, kteří na ně byli odkázaní. Tím, že muslim odevzdal část svého majetku, očistil jeho zbytek, který mu zůstal. Dodržování půstu v ramadánu představuje čtvrtou povinnost věřících. V ramadánu zjevil Alláh poprvé svému prorokovi korán. V době slunečního svitu musí muslim držet půst: jíst a pít smí jen po západu a před východem slunce. Poslední povinností věřících je pouť do Mekky, kterou musí každý muslim podniknout alespoň jedenkrát za život. Tento příkaz přejatý z arabské tradice se uskutečňuje jednou ročně, v měsíci Džul-Hidža. V tomto měsíci přicházejí do Mekky věřící z nejodlehlejších oblastí a stejně oděni vykonávají stejné náboženské úkony, vyvolávající v nich pocit jednoty a síly jejich víry.


Hinduismus

Hinduismus není náboženství, nýbrž se vztahuje k veškeré civilizaci hinduistu. Hindu je perské slovo a znamená "Ind". Hinduistická civilizace se vyvinula z védského náboženství indoevropských přistěhovalců nebo dobyvatelů, kteří se počali usídlovat ve druhém předkřesťanském tisíciletí v Indii a dále až do dnešní doby. Během dlouhodobých kontaktu s Drávidy, indickým původním obyvatelstvem, s islámskými dobyvateli, kteří od 12. stol. po Kr. zakládali v Indii islámské státy, a nakonec s britskou koloniální mocí, která rozšířila r. 1858 svou vládu na celý subkontinent, přijímali množství vlivu. Hinduismus, náboženství, životní styl, literatura, umění. Uzavírá se tím proti jednoduché definici a základní charakteristiky, které sdílejí všichni hinduisté, se dají vypozorovat teprve v dějinném přehledu. Nejstarší, védská fáze hinduismu tvoří vlastní náboženský typ. Takzvané védské náboženství indoevropských přistěhovalců, kteří vnikli do Indie přes íránskou plošinu, se zakládalo na védách. Nejstarší náboženské spisy Indie, které obsahují Rgavéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd, vznikly ve své dnešní podobě mezi r. 1500 a 1000 pr. Kr. svědčí o polyteismu, který je příbuzný náboženství jiných indoevropských národů. Uctívali různé třídy hierarchicky seřazených bohu, kteří představovali přírodní síly. Nejdůležitějšími bohy byli Áditjové, k nimž patřili mj. Varuna a Indra. Lidé je vzývali, aby si vyprosili jejich požehnání i úspěch na tomto světě.
K světu obrácený charakter védského náboženství árijské válečnické společnosti se projevuje v rituálech té doby, stále nádhernějších a nákladnějších. Nejvýznamnějším rituálem byla ašvamédha neboli obětování koně. Sloužil zvyšování vážnosti krále a souvisel s institucí božího království. Král byl lidskou podobou knížete bohu Varuny, jehož místo někdy zaujímal také Indra. Jiný podstatný rituál byla obět bohu ohně, která měla zaručovat neustálou regeneraci přírodních sil a vesmíru. S přibývajícím významem a komplikovaností obětí byly čtyřem védám připojovány výklady o smyslu oběti - bráhmany. Vznikaly asi kolem r. 1000 př. Kr. Od nich se odvozuje označení bráhmani, jméno védských obětních kněží. Když tato společenská třída náboženských specialistu začala nabývat na významu, měnil se charakter védského náboženství, obrácený k pozemským věcem. Ptali se nyní po původu vesmíru a jeho sil ovlivňujících lidi a veškerý život. Tyto otázky se snažili zodpovědět s pomocí dvou nových pojmu, brahma a átman, a tak začala fáze bráhmanismu. Dosáhla svého vrcholu v upanišadách, které vznikly v různých bráhmanských védských školách asi od r. 1000 př. Kr. V těchto textech jsou už všecky nauky, které od té doby hrají roli v hinduismu: koncept nejvyšší bytosti, snaha o sjednocení s ní, víra v poslední identitu mezi individuálním Já (átman) a prazákladem kosmu (brahma), učení o znovuzrození, které se zakládá na zákoně o příčině a působení každého jednání (viz karma). Tím, chceme-li, je ukončena konstitutivní fáze hinduismu, což se vyjadřuje výstižně pojmem védánta ("konec véd"). V následujícím období klasického hinduismu se projevuje šest ortodoxně náboženských systému: mímánsa, védánta, sánkhja, jóga, vaišéšika a njája. Cestou jógy, která předepisuje určité očistné příkazy, tělesná cvičení a meditační techniky, se duše osvobozuje od neznalosti sebe sama a tím od koloběhu nových zrození. Vaišéšika učí atomistickou kosmologii, která rozděluje přírodu na různé substance (zemi, vodu, oheň, vzduch, éter), jež vystupují v různých kvalitách (sestávajících z barvy, chuti, počtu, spojení aj.). Spojením těchto substancí vzniká jevový svět. V kosmických periodách vzniku a zániku světa uchovávají duše své dobré a zlé činy, spojují se s atomy a zahajují nový tvůrčí cyklus. Njája staví na materialistickém systému vaišéšiky a učí hlavně logice jako cestě poznání. Všech šest systému uznává védy jako nejvyšší autoritu a závazný systém kast, tj. rozdělení společnosti do čtyř základních kategorií (kněží, knížata, obchodníci, svobodní rolníci). Etika, resp. pravé jednání (viz dharma), které závisí na sociálním postavení individua a není tedy totožná pro všechny, je zvláštním tématem dvou velkých indických eposu (viz Rámájana, Mahábhárata), které vznikly rovněž v tomto období.


Judaismus

Jedno z nejstarších náboženství,které je dnes rozšířeno po celém světě.Dějiny židovského národa začínají přibližně před čtyřmi tisíci lety v Uru v Mezopotámii.Na tomto území žili různé semitské národy ,k nimž patřili i Izraelité,kteří se museli často stěhovat.Jeden z jejich kmenů se dostal dál než ostatní:s Abrahamem v čele opustil Mezopotámii a usadil se v Kenaánu..Hlad jej však zahnal až do Egypta,úrodné obilné oblasti.Tam se Izraelité postupně dostali do otrockého postavení ,které trvalo čtyři sta let.Jelikož byli Izraelité Egypťany utiskování toužili se spolu vrátit zpět do země otce Abrahama,do Keaánu.Z generace na generaci si předávali vyprávění o osudech svého prapředka a jeho potomků,patriarchů Izáka,Jákoba a dalších.Tak se v průběhu staletí vytvářela víra v jednoho Boha.Je to první monoteizmus (tzn.víra v jediného Boha) v dějinách lidstva.S tímto Bohem,který nemá podobu ani jméno,vzniká také nový vztah k Bohu založený na smlouvě,spojenectví.To Bůh vedl Abrahama a dal mu vlast a ten mu za to sloužil se vši oddaností.Tato smlouva byla obnovena Izákem a Jákobem a později Mojžíšem.
Mojžíš je skutečným zakladatelem židovského náboženství-judaismu,vytvořil zákon který se stal jeho jádrem.Vysvobodil izraelský lid z otroctví a vyvedl ho z Egypta.Na konci cesty,která vedla napříč sinajskou pouští a trvala čtyřicet let,čekala izraelský lid země jejich předků,Kenaán,země zaslíbená.Právě během tohoto dlouhého putování dal Mojžíš Židům desky zákona,což byl posvátný dokument,jehož obsah je shrnut v desateru přikázaní.Zároveň vytvořil podrobná pravidla chování v nejrůznějších situacích.Obnovil smlouvu mezi Bohem a svým lidem.Po příchodu do Kenaánu se vedlo izraelskému lidu dobře,zemi spravovali králové,z nichž asi nejznámější byl David a jeho syn Šalomoun.Lid však často nedodržoval zásady a zapomínal na svého Boha,proto Bůh sesílal proroky aby připomínali všechny sliby.Přišla i krutá doba,zničení centrálního židovského chrámu postaveného za vlády Šalamouna a babylónské zajetí.Židovský lid se ocitl bez chrámu,bez krále a učil se žít jenom se svým Bohem,dbal na přísné dodržování božích zákonů.Po návratu z třicetiletého vyhnanství byl chrám znovu vystavěn a do čela náboženského života se dostal kněz Ezdráš,který přikládal větší význam vnitřnímu náboženskému životu.Druhý chrám byl zbourán Římany roku 70.,později v roce 135 proběhla vzpoura proti Římanům,ale skončila pro Židy totální porážkou.Byl to počátek rozptýlení židovského národa mimo izraelskou zem.
Židovská víra a tradice jsou zachyceny v literatuře,která vznikla už ve starověku a pokračuje dodnes.Knihy jsou z velké části psány hebrejsky,ale také arménsky,jazykem kterým se mluvilo v Palestině a Mezopotámii,od středověku také arabsky.Bibli,nebo také psaný Zákon,tvoří dnes 39 knih.Vznikala ze starších textů sepsaných v různých dobách .Tyto texty byly spojeny v definitivní soubor v 1.století.Židovská bible se člení na 3 části:Tóru,neboli Mojžíšův Zákon,dále Proroci a nakonec Spisy.Židé mají i ústní zákon tzv.Talmud,učení.Ten má dvě části-Mišna (opakování) a Gemara (dokončení).Každodenní život Židů je spojen s plněním předepsaných povinností.Novorozené dítě dostane hebrejské jméno při slavnostní modlitbě v synagóze.Je-li to chlapec je den po narození obřezán.Sabat,den odpočinku,začíná v pátek po západu slunce a končí sobotní nocí.Je to svátek,kterým se připomíná,že Bůh sedmého dne po stvoření světa odpočíval.Žid tento den nepracuje,nevaří,nešije,nepíše,nemanipuluje s penězi ano nepoužívá dopravní prostředky.Pokrmy musí být ten den obřadně čisté,připravené podle židovských rituálních předpisů.Zakazuje se jíst maso jiných zvířat než přežvýkavců-sudokopytníků.Jsou zakázány ryby,která nemají šupiny a ploutve a také zvířata,která nebyla zabita jinak než podříznutím.Zdraví zvířat prověřuje rabín.Na stole nemají být najednou pokrmy z masa a mléčné výrobky.V židovském kalendáři se roky počítají od stvoření světa.To znamená ,že nyní je podle židovského kalendáře rok 5760.Rok začíná na podzim a odpovídá lunárnímu cyklu o 354 dnech.Ostatní svátky jsou:Pesah-Velikonoce,trvá osm dní a připomíná odchod z Egypta.Je to svátek obnovující se přírody.Šavu´ot-svátek týdnů,koná se sedm týdnů po Velikonocích a připomíná dar Tóry.Je to slavnost prvotin obětí ze sklizně.Sukot-svátek stánků,je podzimní slavnost,která připomíná pobyt izraelských kmenů na poušti po odchodu z Egypta a vděčnost za úrodu.Purim,svátek losů,se slaví na jaře jako vzpomínka na záchranu Židů v Persii,kde jim hrozilo vyhlazení.Roš ha-šana-hlava roku,je židovský Nový rok. Chanuka-svátek světel,se koná v den zimního slunovratu a připomíná obnovení bohoslužeb v znovu svěceném jeruzalémském chrámu po pronásledování řeckými kolonizátory.Po osm dní se zapaluje každý den nová svíce na osmiramenném svícnu.Od počátku letopočtu byli Židé donuceni se rozptýlit po celém světě.Žili v Babylónu,Alexandrii,Římě a po celém pobřeží Středozemního moře.V dějinách toho národa docházelo k častému pronásledování.Tak se dostali do Německa,Anglie,východní Evropy.Také dosud byli část vypovídáni a tak jim nezbylo nic jiného než se přidat na křesťanskou víru nebo se skrýt do
ghetta.Pronásledování v Rusku je přinutilo k emigraci až do spojených států.Židé,kteří přežili nacistické vyvražďování,se rozhodli vrátit do země svých otců a tak 14.května roku 1948 vznikl stát Izrael.Ti,kdo zůstali ve světě a přijali občanství země ,v níž se usadili,podporují Židy žijící v Izraeli finančními dary.V Izraeli žije jedna šestina (3 miliony) celkového počtu Židů.Nejpočetnější židovská komunita je ve Spojených státech s 6 miliony Židů,kteří jsou z velké části potomky aškenázských Židů z východní Evropy,kterým se podařilo uniknout před vyvražďováním v Polsku a Rusku v minulém století a před nacistickým pronásledováním.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6099