Lev Nikolajevič Tolstoj
(28. srpna 1828 – 7. listopadu 1910) / (9. září 1828 - 20. listopadu 1910)

ŽIVOT:
Nejslavnější ruský spisovatel, jeden z nejpřednějších klasických realistů světové literatury Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil 28. srpna 1828 v Jasné Poljaně ve starobylé šlechtické rodině. Byl všestrannou literární osobností. Psal díla prozaická, dramatická, ale byl také publicistou, myslitelem, filosofem a pedagogem. V neustálém zápase se svou eruptivní a nestálou povahou se snažil dlouho nalézt činnost, která by uspokojila jeho vysoké nároky na život. I když posléze nalezl své životní poslání v literatuře, odvracel se od literární činnosti vždy, když se mu zdálo, že více než literaturou je namístě zabývat se jinou oblastí života. Celý život se zajímal o lidskou psychiku a velice dobře jí rozuměl.
Jeho matka Marie Nikolajevna, rozená kněžna Volkonská, zemřela, když bylo Tolstému půldruhého roku. Na jejím místě pečovala o děti teta. Důraz na citovou a společenskou výchovu, obvyklý v tehdejších předních aristokratických rodinách, vytvořil u něho spolu s pečlivým vzděláním všechny předpoklady pro rozvoj bohaté individuality. Roku 1837 zemřel i otec hrabě Nikolaj Iljič Tolstoj a děti přešly do rodiny Juškovových, kde se jim dostalo typicky šlechtické výchovy.
V 16 letech vstoupil Tolstoj na kazaňskou univerzitu, nejprve na fakultu orientálních jazyků, kde sudoval arabsko-tureckou slovesnost, poté přešel na práva. Již r.1851 opět změnil způsob svého života tím, že vstoupil do vojenské služby na Kavkaze, odkud si odnesl mnoho motivů pro svou literární tvorbu. Zde sloužil v hodnosti praporčíka později byl povýšen až na podporučíka. Dvě dlouhé studijní cesty po západní Evropě, které podnikl v letech 1857—1860, ho utvrdily v nedůvěře k civilizačním formám buržoazní společnosti, což se odrazilo i v publicistické povídce Luzern (1857). Studia práv nedokončil a odešel na svůj statek do Jasné Poljany, kde se chtěl věnovat snaze o zlepšení života svých poddaných, stal se zde pedagogem ve škole pro vesnické děti, kterou sám založil a mnoho energie vynaložil na vydávání průbojného pedagogického časopisu Jasnaja Poljana (1861-1862). Začal prosazovat návrat k přírodě, skromnost a vegetariánství.
Roku 1862 se oženil se Sofií Andrejevnou Bersovou a ve spokojeném rodinném životě se rozvíjí velmi plodné tvůrčí období Tolstého, které vrcholí romány Vojna a mír (1864 - 1869) a Anna Karenina (1873 - 1877). Znenáhla se však připravuje duševní přerod Tolstého, cítí se nešťasten v rodině a po jeho neúspěšných pokusech o řešení mravních a společenských rozporů Ruska se odvrací od své vlastní třídy - začíná krutý rozpor mezi ideály chudoby a "pravdy lidu" a jeho vlastním životem boháče. Stává se filosofem-moralistou a za základ svého učení, známého pod názvem „tolstojovština“ (učení křesťansky utopicko-socialistické), staví dva požadavky: lásku k bližnímu a neprotivit se zlu násilím. Jeho literární práce se mění, převažují díla s moralizující a náboženskou tendencí. Svými názory měl blízko k Chelčickému, přikláněl se také k osvícenským moralitám. Těmto svým heslům věnoval řadu publicistických traktátů (Zpovědi (1879 – 1882), V čem je má víra (1884), Království boží v nás (1893), Co je umění (1897—1898) atd.). V těchto dílech se obořil se zdrcující kritikou na všechny instituce novodobé společnosti včetně církve, státu, peněz i manželství, dokonce i umění a díky nim se stal jednou z největších morálních autorit 19. stol. Za ideové předchůdce a učitele Tolstého jsou právem pokládáni osvícenští moralisté 18. stol., zvláště pak Jean Jacques Rousseau dále pak Dickens, Thackeray a Stern.
Léta 80. a 90. prožil Tolstoj s rodinou v Moskvě, teprve po těžké chorobě se r. 1901 se usazuje natrvalo v Jasné Poljaně. Jeho duševní boj se stále stupňuje, rodinné vztahy se zhoršují, stále však ostře reaguje na veřejné události. Ještě r. 1908 protestuje proti popravám a krutým trestům revolucionářů spisem „Nemohu mlčet“. Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plánoval, že od manželky odejde, 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: „Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který vás dráždí a pro mě je jediný boj proti vám, rozhodl jsem se utéci.“ 28. října 1910 opouští dvaaosmdesátiletý Tolstoj tajně Jasnou Poljanu. Ve stanici Astapovo je však zachvácen zápalem plic a 7. listopadu 1910 v bytě přednosty stanice umírá.

DÍLA:
Romány:

trilogie Dětství, Chlapectví, Jinošství (1851-56)
- zachycuje jeho mládí
- umělecky zachycoval psychologické procesy v jejich průběhu a dialektice.
Kozáci (1855-63)

Vojna a mír (1864 – 1869)
- ze začátku vycházel v Ruském Věstníku, až r. 1967 se objevilo první knižní provedení
- rozsáhlá románová epopej (4 díly), v nichž na pozadí rozhodujících historických událostí (válka s Napoleonem a jeho tažení do Ruska r. 1812, bitva u Slavkova, požár Moskvy a ústup francouzské armády) představil Tolstoj život soudobé ruské společnosti. Typ románu řeka - v ději vystupuje příliš mnoho postav (vše se odehrává jakoby v proudu událostí)
V centru dění se nachází rodiny Bolkonských a Rostovových. Andrej Bolkonskij je mladý, energický, racionálně zaměřený člověk, představitel moderního proudu myšlení. Má se oženit s Natašou Rostovovou, která je představena jako ještě mírně nevyspělá dívenka, teprve v průběhu románu najde sama sebe. Andrej umírá, Nataša, už jako smířená, vyspělá žena, se vdává za Bezuchova, který se jeví jako Bolkonského protipól - intelektuál, pomalejších způsobů, dobře finančně zabezpečený, věčně pochybuje, ale má velké morální kvality (- do této postavy Tolstoj promítá své životní postoje.)
Vůdčí myšlenkou románu je názor, že dějiny nevytvářejí vynikající jedinci, jako byl např. Napoleon, nýbrž lid a tisíce drobných, nepředvídaných okolností a náhod. Román je zaměřen proti ctižádostivým generálům, které kritizuje. Plastická líčení bitevních scén jsou svou kvalitou a rozsahem ve světové literatuře zcela ojedinělá. V závěrečném Epilogu Tolstoj obšírně shrnuje své názory na smysl dějin, úlohu osobnosti v dějinách a metodologii dobového dějepisectví.

Anna Kareninová (1873 - 1877)
- dvoudílný psychologický román omezený na moskevskou a petrohradskou šlechtickou společnost. Příběh zničující lásky. Román líčící opět duševní strádání ženské hrdinky, která řeší své manželské a mimomanželské problémy. Neupíná se k jedinci samotnému, ale rozebírá celou skupinu lidí, jejichž životy se navzájem nějakým způsobem propojují.
- tento román bývá často srovnávám s Flaubertovou Paní Bovaryovou, přesto však Anna Karenina představuje diametrálně odlišný typ nevěrné ženy. Na rozdíl od romanticky založené Emy Bovaryové, která ve svých mimomanželských vztazích hledá naplnění svých romantických snů, opovrhuje vlastním manželem, a neprojevuje ani příliš mnoho lásky vlastnímu dítěti, Anna je líčena jako žena s morálními hodnotami, milující matka. Hřeší z opravdové lásky k jednomu osudovému člověku, sama sobě vyčítá své počínání, nesnáší lež, nedokáže žít v přetvářce - to jsou vlastnosti,
které u Flaubertovy Emy Bovaryové nenajdeme.
Autor sleduje 2 základní dějové linie zobrazující zcela kontrastní osudy: šťastného manželského páru Kitty a Konstantina Dmitriče Levinových naproti tomu milostný trojúhelník vdané ženy Anny Kareniny, jejího manžela Alexandra Alexandroviče a Annina milence, hraběte Vronského. Krize vyústí v okamžiku, kdy Anna opustí svého manžela, a odchází se svým milencem, velmi však trpí ztrátou svého syna, čeká na rozvod, chce se za Vronského provdat. V té době ale se stává závislá na opiu, začne pochybovat o Vronského lásce k ní, bojí se, že jí opustí - tato milenecká krize vrcholí Anninou sebevraždou (která zde spíše než jako čin reflektující hlubokou beznaděj a snahu ukončit trápení, vyznívá coby snaha ublížit, pomstít se Vronskému - a celé společnosti - za všechnu bolest, již jí tito způsobili). Vronský se dává do armády, je zdrcen, život pro něj přestává mít smysl.

Statkářovo jitro
- sociálně kritický román
Smrt Ivana Iljiče (1886)
- odhaluje pomocí psychologické analýzy neúprosně bídu všední lidské existence.
Vzkříšení (1889-99)
- tímto románem vyvrcholilo v dílech Tolstého téma mravní velikosti uprostřed špíny života
- úsilí knížete Nechljudova odčinit starý prohřešek, jehož se dopustil na Kátě Maslové. Rozhodne se doprovázet Káťu, nespravedlivě odsouzenou k nuceným pracím na Sibiř,mravně ji obrodí svou obětí, ale když se Káťa octne na svobodě, odmítne jeho nabídku k sňatku. Poznala, že Nechljudov ji nabízel manželství v útrpnosti, kdežto spoluvězeň Simonson ji opravdu miluje.

Nemohu mlčet! (1908)
Otec Sergej (1911), Hadži-Murat (1912)
- v těchto dílech hledal Tolstoj další cestu vývoje umělecké prózy především v návratu ke klasické vyváženosti Puškinovy poetiky, obohacené o pozdější možnosti rozvinutého epického stylu

Povídky
Sevastopolské povídky (1855-56)
- cyklus uměleckých reportáží, odhalování životní pravdy, věnované obraně Sevastopolu za Krymské války, jíž se osobné účastnil
Kácení lesa (1855)
- povídky z Kavkazu
Luzern (1857)
Kreutzerova sonáta (1887-89)
- příběh ztroskotaného manželství přerůstajícího hněvivý pamflet (hanopis) namířený proti základům civilizace, založené na společenských privilegiích.

Traktáty:
Království Boží v nás (1879-82)
Zpovědi (1879-1882, vydáno 1884 v Ženevě)
V čem je má víra (1884)
Ďábel a jiné povídky (1889-90)
Církev a stát

Dramata:
Vláda tmy (1886), Živá mrtvola (1900)
- obě díla popisují kruté zákony patriarchálního života, státní mašinérie zasahující tragicky do života lidí a vášnivý zápas dobra se zlem v duši člověka.

Pohádky:
o „Ivanu Hlupákovi“
Lev a myš

Pedagogická díla:
Slabikář (1871-1872)
Azbuka (1872)
Co je umění (1898)
Plody vzdělanosti (1890)

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6817