Vesmír a sluneční soustava
Sluneční soustava, Země, Slunce, naše i ostatní galaxie, hvězdy aj. tělesa jsou součástí vesmíru. Vědci věří, že mezi 8 až 16 miliardami let byla veškerá hmota a energie soustředěná do jediného bodu, pak vznikly během několika minut při obrovském výbuchu, nazvaném velký třesk, základní prvky vesmíru, kterými jsou vodík a helium. Tyto plyny se seskupili do obrovských těles - galaxií. Dodnes se od sebe galaxie vzdalují a celý vesmír se rozpíná neuvěřitelnou rychlostí. Pokud jim velký třesk dodal dostatek energie, bude se vesmír rozpínat nadále. Jestliže bude jejich gravitace dostatečně silná, aby je zpomalila, nastane smršťování a pak se bude vše opakovat znovu, tedy poté co se vše seskupí do jediného bodu nastane nový třesk.
Součástí vesmíru je i naše galaxie a sluneční soustava. Naši galaxii můžeme ze Země pozorovat v podobě bílého pásu přes oblohu, který se nazývá mléčná dráha. Vědci se domnívají , že sluneční soustava vznikla před 5miliardami let, když v blízkosti explodovala hvězda a zhroutila se do obrovského mračna plynů a prachu. Z horkého středu se stalo Slunce a z okolních úlomků vznikly planety, které obíhají kolem Slunce. Původní sluneční soustava byla vířící směsí plynů a kamenných úlomků, které naráželi do planet a jejich měsíců a vytvářeli na nich krátery, které můžeme vidět například na Měsíci dodnes. Naše sluneční soustava se skládá z devíti planet, pásu planetek mezi drahami Marse a Jupitera, komet a mezihvězdného prachu. Planetky obíhají kolem Slunce po téměř kruhových drahách až na poslední planetu sluneční soustavy, kterou je Pluto. To způsobuje, že se zkříží dráha Neptuna s Plutem a na 22 let se stává Neptun poslední planetou sluneční soustavy

Merkur: Nejbližší planetou u Slunce je Merkur. Svým vzhledem a velikostí se nejvíce podobá Měsíci. Nejméně 500 milionů let po vzniku vesmíru byly planety bombardovány kamennými úlomky a vznikaly krátery, protože Merkur nemá vzduch a vodu, nebo jiné činitele napomáhající zahlazování povrchu, jsou patrné dodnes. Doba oběhu kolem Slunce je 87.97 dnů a doba rotace (otočení kolem své osy) Merkuru je 58.65 dnů. Merkur obíhá kolem Slunce průměrnou rychlostí 47.9 km/s. Vzdálenost od Slunce se rovná 57 910 000 km a průměr planety je 4878 km. Merkur stejně jako Venuše nemá žádnou přirozenou družici, tedy svůj měsíc. Teplota na Merkuru na osvětlené straně dosahuje 450°C, zatímco teplota na odvrácené straně klesá na –180°C.
Venuše: Při pozorování ze Země je po Měsíci nejjasnějším objektem na obloze, avšak její jasnost kolísá podle fáze, podobně jako u měsíčních fází, je nejjasnější v úplňku. Její jasnost způsobují oblaka, do kterých je stále zahalena. Od nich se odráží lépe sluneční paprsky než od povrchu planet. Na Venuši je mohutná sopečná, při níž se uvolňuje láva a kyselina sírová, která stoupá do ovzduší a vytváří nehostinnou atmosféru ve které je až 95% oxidu uhličitého. Atmosférický tlak je zde téměř 95krát větší než na Zemi, díky kterému by zde člověk nepřežil, a dokonce družicím kterým se podařilo přistát na povrchu se po čase působením tlaku rozbili přístroje. Venuše je díky své atmosféře ukázkou extrémního skleníkového efektu, a proto se zde teplota po celý pohybuje kolem 470°C. Stejně jako Merkur nemá Venuše žádný svůj měsíc.
Země a Měsíc: Jediným známým místem v celé Sluneční soustavě, kde existuje život je planeta Země.(obr.1) Od ostatních planet se liší hlavně tím, že se na ní nalézá voda v kapalném stavu, jenž zakrývá 2/3 povrchu planety. Atmosféra Země je v celé Sluneční soustavě jedinečná, protože se v ní nalézá kyslík a 5 km silná ozonosféra, která brání pronikáním smrtícímu záření z vesmíru (ultrafialové paprsky aj.) Rotace Země naklonění zemské osy (23,5°) a vyvážená vzdálenost od Slunce zabraňují extrémním teplotám, které panují například na Měsíci. Další zásluha sklonu zemské osy a oběhu kolem Slunce je střídání čtyř ročních období.(obr.2) Jedinou přirozenou družicí Země je Měsíc.(obr.3) Vědci se dodnes dohadují o vzniku Měsíce, ale nejpravděpodobnější teorie je, že nějaké těleso se srazilo se Zemí a kolem planety začali létat kamenné úlomky, které se shlukovaly a postupně zahřívaly. Po vychladnutí vzniklo nové těleso, náš Měsíc. Jistě jste si již všimli, že Měsíc je každý den na obloze jinak veliký nebo dokonce není vidět vůbec. Měsíc má vždy osvětlenou jen jednu polovinu, nakloněnou ke Slunci a z našeho pozorovacího místa může být vidět jen část osvětlené polokoule. Pokud je na obloze Měsíc ve znaku písmene D znamená, že dorůstá (1.čtvrt). Osvětlená část kterou vidíme se každou noc zvětšuje, až následuje úplněk. V této fázi vidíme celou osvětlenou polokouli. Zhruba po týdnu po úplňku je Měsíc ve fázi poslední čtvrti a je ve znaku písmene C - couvá. Doba od novu do novu je přibližně 29 dní. Měsíc má také vliv na oceán, svou gravitací způsobuje příliv a odliv.
Na některých místech jsou extrémní slapové rozdíly ( rozdíl hladiny moře (oceánu) při přílivu a po odlivu). Takovýmto místem je například ostrov Fidži.
Mars: Takzvaná rudá planeta Sluneční soustavy je Mars (obr.9). Od devatenáctého století, kdy začal pozorovat Mars Schiaparelli, objeven byl však již dříve, někteří lidé od té doby začali věřit, že na planetě existuje život. Tuto teorii však vyvrátila v roce 1965 průletem kolem Marsu sonda Mariner 4, která vyloučila život na planetě. Svůj červený povrch získala planeta díky svým rozsáhlým pouštím oxidu železa, proto můžeme říci, že je planeta ,,zrezlá“. Při bouřích, které jsou na Marsu velmi časté, se zvedá červený prach do atmosféry a rozprašuje se po celém povrchu planety. Na Marsu se také nalézá největší sopka ve Sluneční soustavě. Její jméno je Olympus Mons(obr.10) , jenž se tyčí do výše 24 Km nad povrchem planety. U pólů planety se podle ročního období tvoří polární čepičky. Celkově se dá říci, že je povrch hornatý s koryty nebo kaňony, ve kterých možná kdysi byla voda. Většími dalekohledy můžeme za příznivých pozorovacích podmínek vidět jednoduché útvary na povrchu planety. Atmosféra Marsu je příliš řídká a neobsahuje kyslík, takže se v ní nedá dýchat. Okolo Marsu obíhají dva měsíce Phobos a Deimos (obr.11). Mars by se mohl stát v budoucnosti druhým tělesem po Měsíci, na který člověk osobně vstoupí.
Jupiter: Největší planetou ve Sluneční soustavě je plynný vele obr Jupiter (obr.12). Je téměř 318krát větší a průměr má 11krát větší než Země. Jedná se o jeden z nejkrásnějších objektů pro pozorování i menšími dalekohledy. Většími dalekohledy se dají rozpoznat dva černé pásy a hlavně Velká rudá skvrna, jenž je ve skutečnosti obřím bouřlivým mrakem ( spatřena byla již více než před 300 lety ). Na povrchu panují kruté bouře a větry, které způsobuje rychlá rotace kolem své osy, jenž trvá méně než deset hodin ( nejkratší den v celé Sluneční soustavě). Atmosféru planety tvoří jedovaté a nedýchatelné plyny ( čpavek, vodík, metan ). Okolo Jupiteru obíhá nejméně 16 měsíců. Z nich 4 jsou pozorovatelné i menšími dalekohledy, které pozoroval již v roce 1610 Galileo. Jsou to tyto: Europa, Io, Kallisto, a Ganymed ( největší měsíc ve Sluneční soustavě) . Io se vyznačuje množstvím činných sopek, Europa má svůj hladký povrch zvrásněný prasklinami , v nichž možná byla kdysi voda. Ledový povrch Kallista a Ganymeda je poset množstvím kráterů jako na našem Měsíci. V roce 1979 objevil Voyager 1, že kolem planety krouží tenký a slabě zářící prstenec – z kamenných nebo ledových částic. V roce 1992 roztrhla gravitace Jupiteru kometu Shoemaker-Levy 9 na více jak 21 kusů, které se za dva roky srazily s Jupiterem a nastala jedna z největších vesmírných představení ve 20. století. Kdyby se tyto úlomky srazili se Zemí, náraz by byl tak silný, že by celé lidstvo zahynulo a na Zemi by nastala arktická zima.
Saturn: Asi nejkrásnější pro pozorování ze Země je plynný obr Saturn(obr.13). Je výjimečný tím, že ho obklopuje prstenec, jenž můžeme pozorovat i menšími dalekohledy. Vědci se domnívají, že kdysi okolo planety letělo těleso, gravitace Saturnu ho rozdrtil, kamenné a ledové časti začaly obíhat kolem planety a vytvořily prstenec. Ze Země se jeví, že se skládá z třech částí, ale kosmická sonda Voyager 1 v roce 1985 objevila, že je tvořit tisíci uzounkými prstýnky. Složení planety je hlavně z vodíku a helia a jeho jádro je kamenné. Stejně jako Jupiter rotuje kolem své osy velmi rychle. Celá planety je stále zahalena do pásů mraků. Okolo Saturnu obíhá nejméně 18 měsíců, ale můžou existovat i jiné menší, které zatím nejsou objeveny. Nejzajímavější jsou z nich Mimas a největší ze Saturnových družic Titan. Mimas se vyznačuje obrovským kráterem Herschel, který zřejmě vznikl po srážce s kometou nebo planetkou, jenž málem tento malý měsíc roztrhla. Titan se od všech měsíců planet zcela liší a to tím, že má jako jediný atmosféru tvořenou hlavně dusíkem a podobá se nehostinné atmosféře Venuše, a však zde nepanují obrovské teploty, nýbrž arktické zimy. To je jedním z důvodů, proč se na tomto měsíci nalézá metan ve formě kapaliny, a ne ve formě plynu. Povrch tohoto měsíce zakrývají ,,moře“ kapalného metanu.
Uran: Další z plynných obrů je Uran. Skládá se stejně jako Jupiter a Saturn z vodíku a helia. Objeven byl v roce 1781 Angličanem Williamem Herschelem, jenž ho pozoroval vlastnoručně vyrobeným dalekohledem. V minulosti zřejmě narazilo do Uranu obrovské těleso, jenž planetu naklonilo, že se převrátila na bok. Sklon osy je tak největší ze všech planet a činní 97°86‘. Díky tomu je na pólech stále sluneční světlo 42 let. Stejně jako Jupiter a Saturn má Uran prstenec. Objeven byl však až v roce 1977, když planeta přecházela před hvězdou a její jasnost se nepravidelně měnila. Podle toho vědci usoudili, že světlo z planety zastiňují prstence, jenž je ze Země těžko pozorovatelný. Uran má nejméně 17 měsíců, mezi největší patří Titania a Oberon, a však nejzajímavější je 3x menší Miranda. Povrch tohoto měsíce je velmi rozmanitý a střídají se zde nejrůznější typy terénu. Staré rozeklané vysočiny jsou pokryty krátery, dále se zde nalezájí jasnější oblasti s velkým množstvím hřebenů a údolími se zlomy. Jeden z největších zlomů se tyčí do výše 20km.
Uran: Předposlední planetou Sluneční soustavy je modrá planeta Neptun. Je nejmenší z plynných planet a tvoří ji také vodík a helium. Objeven byl v roce 1846 po té co astronomové mapovali polohu planet, si všimli, že se Uran odchyluje od předpokládané dráhy vlivem gravitace nějakého tělesa. Angličan John Couch a Francouz Urbain Le Verrier přesně vypočítali polohu planety. Astronom Johann Galle použil jejich výpočty a jako první člověk spatřil Neptun. Okolo planety obíhá 8 měsíců, z nichž je největší Triton. Jeho povrch je pokryt tenkou vrstvou zmrzlého metanu a dusíku. Triton má spolu se Zemí, Venuší a Io činné sopky. Na tomto měsíci, však chrlí místo lávy tekutý dusík.

Pluto: Nejvzdálenější a nejmenší planetou je Pluto, jenž byl objeven jako poslední z devíti planet až ve dvacátém století. Astronom Clyde Tombaugh ho spatřil v roce 1930 při systematickém pozorování oblohy. Držel se teorie Parcivala Lowela, že za Neptunem leží nějaká planeta, jež vychyluje jeho dráhu. Avšak objevem Pluta se nic neobjasnilo, protože je příliš malý, než aby měl vliv na Neptun. Astronomové se domnívají, že za Plutem je větší a hmotnější planeta. Pluto obíhá po velmi protáhlé dráze a 20 z 248 let se pohybuje uvnitř dráhy Neptuna a stává se předposlední planetou. Když je planeta nejblíže u Slunce, jeho věčně zamrzlý povrch roztává, uvolňují se plyny a na určitou dobu má Pluto atmosféru. Kolem Pluta obíhá pouze jeden měsíc nazvaný Charon, jemuž trvá oblet planety celých šest dnů. K této planetě ještě nezavítala žádná kosmická sonda a máme se o ní ještě hodně učit

Slunce: Slunce je středem sluneční soustavy ve které žijeme, dává nám teplo a světlo, které je potřebné pro růst rostlin a život všech organismů na Zemi. Díky eliptickému oběhu Země kolem Slunce se v průběhu roku mění jeho vzdálenost. Začátkem ledna je nejblíže a jeho vzdálenost je přibližně 147 milionů kilometrů, o půl roku později je nejdále a vzdálenost od Země je přibližně 152 milionů kilometrů. Světlo ze Slunce k nám dorazí přibližně za 8 minut. Průměr slunečního disku je 1 390 000 kilometrů a museli bychom poskládat vedle sebe 109 Zemí, aby se délka řady vyrovnala průměru Slunce. Teplota v slunečním jádru se pohybuje kolem 15 milionů stupňů Celsia. Tato obrovská teplota vzniká jadernou syntézou- atomy vodíku se sloučí a vytvoří helium. Na povrchu Slunce teplota dosahuje 5500°C, ve slunečních skvrnách teplota klesne na 4000°C. Teplota v fakulích ( světlá místa na Slunci, blízko skvrn) se vyhoupne na 7000°C. Stáří Slunce se odhaduje na 5 miliard let a ještě stejně dlouho by mělo svítit. Poté co mu dojde palivo začne se rozpínat na červeného obra až nastane smrštění na bílou hvězdu zvanou bílý trpaslík

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6881