7. – 4. stol. př. Kr.
Předpoklady vzniku:
Existence bohatých svobodných řeckých měst v Malé Asii – centra vzdělanosti, př. Smyrna (dnešní Izmir).
Kolonizace pobřeží Středozemního moře – potřeba znalosti obchodu a mořeplavby.
Setkání s východní kulturou – pochybnosti o náboženských představách.

V tomto období je řecký národ nositelem světového vývoje, blíží se zlatému vrcholu svých dějin.

Dělení předsokratovské filozofie:
1. Milétská (ionská) škola
Na pobřeží Malé Asie byl založen městský stát Milét. Byl významnou obchodní křižovatkou mezi východem a západem. Právě zde začal vývoj řecké filozofie. Pokusili se vysvětlit svět z jeho kvalitativní stránky. (Ionská škola proto, že město Milét a dalších 11 měst založil řecký kmen Ionové). Prazáklad světa je jen jeden (= monoismus).
Představitelé této školy hledali pralátku (arché), z níž povstal celý svět a která je základem všech věcí – materialisté. Pralátku nepovažuji za pasivní mrtvou hmotu, ale je nadaná vlastním životem, zdrojem pohybu a vývoje: Proto byli nazýváni hýlozoisté (hýle = hmota, soí = život).
Představitelé:
Thales z Milétu (asi 624 – 545 př. Kr.)
Zakladatelem této školy. Úspěšný obchodník a politik. Založil starořeckou matematiku a astronomii. Byl fyzikem, hydrotechnikem a filosofem. V Egyptě vyměřoval chrámy a pyramidy podle jejich stínu – Thaletova kružnice. „První filozof“.
Za pralátku považoval vodu. Ve vodě vzniká a zaniká veškerý život. Zemi si představoval jako disk plovoucí na nekonečné vodě. Proslavil se předpovědí a výkladem zatmění Slunce r. 585 př. Kr.

Anaximandros (asi 610 – 545 př. Kr.)
Autorem prvního filozofického spisu „O přírodě“. Zavedl v Řecku babylónské sluneční hodiny a astronomickou pomůcku (gnómon). Jako první nakreslil zeměpisnou mapu. Pokusil se přírodovědecky vyložit vznik nebeských těles. Thaletův žák.
Za základ všeho prohlásil apeiron = (neurčité, neomezené), nekonečná a nesmrtelná hmotná pralátka, která je v neustálém pohybu. Apeiron je prvním filozofickým pojmem. Apeiron = vnitřní zákon, který určuje proměnlivost a pomýjivost.
Zemi si představoval jako volně se vznášející v prostoru, byla prý nejprve v kapalném stavu a při vysoušení dala vznik živočichům, kteří žili nejprve ve vodě a později na souši. Vyslovil myšlenku, že se člověk zrodil z živočichů jiného druhu.

Anaximenés (asi 585 – 525 př. Kr.)
Anaximandrův žák. Věnoval se výkladu různých přírodních jevů (duha, zemětřesení).
Za pralátku považoval vzduch. Součástí vzduchu je i duše. Je potřebný k dýchání. Ze vzduchu vše vzniká a vše v něm zaniká.

2. Pythagorejská škola v jižní Itálii
Pythagoras (581 – 497 př. Kr.)
Narodil se na ostrově Samos.
Zakladatel a nejvýznamnější představitel pythagorovské školy.
Byl nejvzdělanějším člověkem své doby.
Domníval se, že jediný cíl lidského života je studium matematiky a filozofie. Matematik, astronom, filozof.
Jako první použil slovo filozof = milovník moudrosti.
Základem světa je číslo = geometrická veličina vyjadřující vztah, poměr mezi jednotlivými věcmi. Je podstatou všech věcí , prvopočátkem světa.
Pythagorova věta o trojúhelníku.
Za základ světa nepovažoval pralátku, ale prazákon – idealista.
Svět nazval kosmem, který vydává „hudbu sfér“, slyšitelnou vnitřním smyslem.
Pythagorejci – Pythagorovi žáci a následovníci se sdružili ve zvláštní nábožensko – mystické řády (= hetairie).
Byli přesvědčenými obhájci aristokracie a v době demokratických převratů byli pronásledováni.
Jejich učení o čísle bylo prvním pokusem vyložit svět z jeho kvantitativní stránky.
Celý vesmír považovali za harmonii a číslo.
Jejich učení ovlivnilo Platóna a Keplera.

3. Herakleitos z Efesu (asi 540 – 480 př. Kr.)
Působil v oblasti Malé Asie, nejvyspělejší části tehdejšího Řecka.
Byl Pythagorovým současníkem.
Byl představitelem tzv. ionské školy. Za prvopočátek považoval oheň (praenergie). Na rozdíl od miléťanů je jeho pralátka dynamická.
Materialista.
Zakladatel dialektického učení (myšlení). Dialektika = svět je v neustálém procesu vznikání a zanikání, v toku plynutí a změn. Za příčinu považoval protiklady (válka, boj = otec všeho). Každá věc potřebuje k svému bytí protiklad. Pokud by nastal mír a klid, nastane konec – smrt. Byl největším dialektikem v dějinách filozofie před. Dnes je dialektika umění dokazovat pomocí argumentu a protiargumentu).Učil, že tento svět nevytvořil žádný z bohů, ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm.
Hovořil o obecném řádu logos – zákon, který určuje koloběh věcí.
Psal ve formě aforismů. Spis O přírodě. Těžké ke čtení.
Výroky:
„Pantha rhei“ = „Vše plyne.“
„Nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“
„Nejkrásnější opice je ošklivá, srovná-li se s pokolením lidským.“
„Moře je voda nejčistší i nejšpinavější, pro ryby pitná a prospěšná, pro lidi nepitná a zhoubná.“
„Oči jsou přesnější svědkové než uši.“
„Pravda je až na dně studny, která nevysychá.“
4. Elejská škola (6. – 5. st. př. Kr.)
Dostala jméno podle města Eleje v jižní Itálii.
Eleaté byli současníci Pythagorejců a Herakleita.
Materialisté.
Nové otázky: např. otázka podstaty a jevu.
Začali se zamýšlet nad pojmy prostoru a pohybu.
Xenofanes z Kolofontu (561 – 497 př. Kr.)
Je považován za zakladatele elejské školy.
Proslavil se kritikou bohů. Odsuzoval to, že v antické mytologii bohové přijímají lidskou podobu (Bůh nemůže být omezován tím, že přijímá cizí podobu). Kritizoval polyteizmus – má-li být Bůh skutečný a neomezený musí existovat pouze jeden, musí být všeprostupující a nehybný. Snaží se o monoteistické náboženství a panteizmus (Bůh splývá s přírodou, je všude a je vším). Výrok: „Ne bozi jsou velcí, ale lidé. A znalosti nám nedali bozi, ale my sami jsme si je dobyli postupnou prací.“
Navazovali na něj někteří sofisté, Demokritos a Epikuros – vesměs ateisté.
Parmenides z Eleje (540 – 465 př. Kr.)
Učil o neměnnosti a věčnosti světa, o totožnosti světa (bytí) a myšlení.
Ve světě není minulosti ani budoucnosti, je pouze přítomnost, myšlenka.
Smysly zobrazující svět v pohybu a rozmanitosti jsou jen zdrojem mínění a zdání. Poprvé se objevuje myšlenka, že pohyb není.
Rozpor: naše smysly dokazují pohyb.
Jestliže existuje jsoucno, nemůže existovat žádný prázdný prostor.
„Jde-li nám o pravdu je třeba se řídit rozumem, naše smysly zobrazují pouhé zdání i když jsou sebevěrohodnější.“
„Nic se nemění.“
„Bytí je, nebytí není.“
Zenon z Eleje (490 – 430 př. Kr.)
Obhajoval Parmenidovo učení tzv. logickými paradoxy (= aporie).
Aporie: „dichotomie“ (rozpůlení) – těleso nemůže nikdy dosáhnout cíle, protože musí věčně překonávat nekonečný počet polovin cesty.
rychlonohý Achilles nikdy nedohoní pomalou želvu
hromada písku nic neváží
letící šíp neletí
Eleaté mají pro filozofii velký význam. Oddělili svět daný nám smysly od světa poznatelného rozumem. Přestože byli ještě materialisté, navazovali na ně i idealisté, např.: Sokrates, Platón.
5. Pluralisté a) mladší fyzikové (předchůdci atomistů)
b) atomisté
a) předchůdci atomistů
Empedokles (asi 490 – 430 př. Kr.)
byl filozofem, politikem, vědcem a lékařem.
Za kořeny všech věcí pokládal zemi, vodu,vzduch a oheň (= čtyři elementy) – pluralismus. Živly považoval za neměnné. Vzájemným působením těchto živlů všechno vzniká a zaniká.
Z předchozích systémů vybíral některé myšlenky a snažil se je spojit v nový celek = eklektik (= vybírající).
Pohyb vykládá dvěma protikladnými aktivními principy: láskou (spojuje částečky) a svárem (rozděluje částečky).
Zdůrazňoval význam pozorování a pokusů. Prokázal hmotnost vzduchu. Pokusil se vysvětlit jak vznikly organismy na Zemi – nejprve rostliny, zvířata a nakonec lidé. V procesu vývoje přežily jen organismy, které se nejlépe přizpůsobily novým podmínkám.
Věřil v převtělování duší.
Anaxogoras (500 – 428 př. Kr.)
Přenesl těžiště filozofie na pevninské Řecko (do Athén).
Učitel Perikla.
Je spojován článkem mezi předchozími filozofiemi a Demokritem, Platónem a Aristotelem.
Nehledá jen pralátku, mluví o nekonečném množství prvků. Odlišným prvkům říká semena (= zárodky věcí). Zavedl abstraktní princip NÚS – myslící, všemohoucí, rozumný duch.
Materialista. Uznával hmotnou substanci.
Duch je aktivní, hmota pasivní.

b) atomisté
Jejich učení je kompromisem mezi Eleaty (pohyb neexistuje) a Herakleitem (svět se vyvíjí).
Atomy = věčné, nedělitelné částečky, pohybují se, narážejí do sebe, vznikají a zanikají jejich shluky. Atmos = nedělitelný.
Vše je tvořeno z atomů, i člověk a duše. Atomy jsou nesmrtelné, tedy i duše je nesmrtelná. Atomy jsou i člověk a duše. Atomy jsou i v prázdnu (neexistenci, nebytí).
Leukippos – Vše se děje z nějaké příčiny, nic nevzniká nahodile. Vše je dopředu předurčeno (= predestinace) a popřeno (= determinace). Jeho učení je známo prostřednictvím jeho žáka Demokrita.
Demokritos z Abdény (asi 460 – 370 př. Kr.)
Jednotícím principem je rozum (= logos). Kladl důraz na rozumové poznání.
Byl dialektik. Byl stoupencem antické demokracie.
Za nejvyšší dobro považoval dobrou mysl, která vznikla ze střídmosti a umírněnosti.
Demokritova etika – přichází s pojmem ataraxia = blaženost, duševní klid. Blaženost spočívá v radostné spokojenosti mysli, vede k ní vysoké hodnocení duchovních statků a pohrdání smyslovými požitky.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=699