Ročníková práce z regionální geografie
Náboženské konflikty v
Severním Irsku
Severní Irsko
Severní Irsko je jedno z provincí Spojeného království. Nachází se v severovýchodní části ostrova Irsko. Rozlohou zaujímá 14 120 km² s 1,56 miliony obyvatel. Správním střediskem je zde město Belfast.
Konflikt v Severním Irsku má svůj počátek už v druhé polovině 18. století, kdy v Irsku, které bylo tehdy součástí Spojeného království, začal vznikat odboj proti britské okupaci.
Vojenský odpor měl podporu velké většiny obyvatelstva, a proto po celé další století opakovaně propukala ozbrojená povstání proti Britům.
V roce 1913, kdy se poprvé jednalo o vytvoření samostatného Irska, vznikla organizace Ulster Volunteer Force, jejímž cílem bylo zabránit takovému řešení použitím síly. Odpovědí na její vytvoření byl vznik organizace Irish Volunteers podporující vznik nezávislého Irska v témže roce.
Důležitou událostí, která přispěla k vytvoření nezávislého Irska bylo tzv. Velikonoční povstání (Easter Rising) v roce 1916. Povstalecké oddíly tehdy převzaly kontrolu nad Dublinem a několika dalšími městy a byla vyhlášena Deklarace nezávislosti, která je dnes mnohými považována za dokument, který stál u vzniku IRA. Povstání bylo během několika dnů potlačeno, ale mělo zásadní význam pro další vývoj - umocnila se totiž víra v samostatnost…
Když byly roku 1918 vyhlášeny všeobecné volby, drtivá většina obyvatel podpořila stranu Sinn Féin, jejíž členové o necelý rok později utvořili vlastní parlament (Dáil Eireann) a Irsko bylo vyhlášeno nezávislou republikou. Organizace Irish Volunteers byla přejmenována na Irskou Republikánskou Armádu (Irish Republican Army - IRA) a byla přímo podřízena nově utvořené vládě. Britské vládě se taková svévole samozřejmě nelíbila a tak byla republika prohlášena za neplatnou a Velká Británie vypověděla povstalcům válku.
IRA, která nedisponovala dostatečně velkým množstvím zbraní a vojenské techniky, aby mohla čelit velmoci, zvolila partyzánský způsob boje. V moderních dějinách to byla tehdy první partyzánská válka, která byla vedena v tak velkém rozsahu a přitom docela úspěšně.V zemi byl zaveden vyjímečný stav.
Pouliční boje trvaly až do roku 1921, kdy byla podepsána mírová dohoda s britskou vládou. Na základě této dohody bylo Irsko rozděleno na dvě oblasti - jižní nezávislou a severní, která zůstala přímo podřízena anglické vládě. I přesto větší část nacionalistů pokračovala v bojích až do konce roku 1922. Od té doby IRA pokračuje v diverzních akcích zaměřených hlavně proti Britům, ale také proti místním odpůrcům odtržení Ulsteru od Velké Británie - unionistům. Koncem 50. let IRA iniciovala vlnu útoků namířených na britská vojenská zařízení, s cílem získat zbraně pro další boj. Byl to počátek dnešních nepokojů.
Problémy začaly v 60. letech a trvají prakticky dodnes. V Severním Irsku existují dvě hlavní politické skupiny - unionisté (většinou protestanti) a nacionalisté (katolíci). Do 50. let bylo jednání katolické menšiny zaměřeno spíše na získání rovnoprávnosti obyvatelstva než na vytvoření Spojeného Irska. Koncem 60. let došlo ke změně podstaty konfliktu.V roce 1967 vznikl Spolek pro ochranu lidských práv (Northern Ireland Civil Rights Association), jehož hlavním cílem se stal boj proti diskriminaci menšin a nerovnostem v sociální sféře. Jako prostředky nátlaku na vládu byly organizovány protestní akce, stávky a pochody. Velkou roli v této kampani odehrál také tisk.Lokální vláda nebyla schopna sama vzdorovat narůstající anarchii a proto byly v roce 1969 na žádost místní vlády vyslány do Severního Irska britské vojenské jednotky, které měly silou nastolit pořádek v zemi. Toto rozhodnutí ale vyvolalo obnovení činnosti republikánských paramilitarních skupin, které opět získaly značnou podporu místních obyvatel. Po několika letech neustávajících střetů britských jednotek s příslušníky IRA bylo jasné, že lokální vláda nebude schopna udržet pořádek v zemi. Vyvrcholením nepokojů bylo zorganizování protestního pochodu v Londonderry. Protestní akce ale skončila tragédií, když byl na uklidnění davu vyslán speciální oddíl britských parašutistů. Bylo zastřeleno 13 účastníků demonstrace, čtrnáctý podlehl zraněním v nemocnici. 30. leden 1972 se zapsal do historie jako "Krvavá neděle".Po těchto událostech britský parlament suspendoval severoirskou lokální vládu jako neschopnou a země je od té doby pod přímou kontrolou Westministerské vlády. O několik týdnů později IRA zorganizovala odvetnou akci - v kasárnách 16. paradesantní brigády v Aldershot bylo zastřeleno 7 lidí. Od té doby je vývoj situace v Severním Irsku ovlivňován pravidelnými akty teroru jak z jedné tak i z druhé strany, s občasnou intervencí třetí strany - protestantských extrémistických organizací jako je UVF (Ulster Volunteer Force), UDA (Ulster Defence Association) nebo UFF (Ulster Freedom Fighters).Začátek 70. let je tady charakterizován spíše vlnami násilí mezi britskými vojáky a oddíly PIRA (Provisional IRA) než jak tomu bylo koncem 60. let, kdy hlavními aktéry konfliktu byly paramilitární oddíly katolíků a protestantů. V roce 1972 se oběťmi bojů stalo 468 osob. Smutné je, že za posledních 30 let si konflikt vyžádal stovky nevinných obětí, které musely zemřít jen proto, že se nacházely na nevhodném místě v nevhodném okamžiku.
Během posledních zhruba 3 desetiletí se většina zúčastněných v konfliktu stále častěji přiklání k politickému řešení problému. Za první pokus o řešení konfliktu dohodou lze uznat sestavení společné katolicko - protestantské vlády už v roce 1973, necelý rok po "krvavé neděli". Místní samospráva měla mít určité pravomoci a o vztazích mezi oběma částmi Irska by se jednalo na zvláštním shromáždění. Takové návrhy se ale setkaly se silným odporem protestantů (DUP a OUP) a nová vláda padla už v květnu následujícího roku, po necelých 3 měsících působení. Hlavní příčinou odstoupení vlády byla všeobecná stávka protestantských dělníků, která proběhla 15. května 1974. Na organizaci stávky se podílely hlavně krajně loajalistické organizace - UDA a Ulsterská Rada Dělníků (UWC - Ulster Worker's Council). Byl to zatím jediný pokus o sestavení společné katolicko - protestantské vlády.V roce 1975 bylo svoláno Ústavní shromáždění (Constitutional Convention) na kterém měli představitelé severoirských politických stran představit své návrhy řešení konfliktu. Většina unionistů navrhovala návrat k většinovému systému vlády zpřed roku 1972. Takové myšlenky byly zavrženy jak nacionalistickými stranami, tak i představiteli britské vlády.Na konci 70. let a v roce 1980 bylo několik pokusů o sestavení nové katolicko - protestantské vlády, ale žádný z nich neměl dostatečnou podporu.Hlavní příčinou, proč po tak dlouhou dobu nebylo dosaženo žádného porozumění je pravděpodobně postoj Westministerské vlády k problému. Jednou z podmínek na kterých britská vláda trvala bylo odzbrojení IRA ještě před započetím vyjednávání. Platí sice zásada, že vláda by neměla jednat s teroristy, ale jestli k tomu už dojde, a v tomto případě k tomu muselo dojít, pak přece není možné požadovat, aby se druhá strana bezpodmínečně vzdala svého jediného argumentu.Prvního úspěchu dosáhla až v roce 1985 britská vláda Margaret Thatcherové podepsáním smlouvy ( anglo-irská dohoda ) v Hillsborough 15.11.1985. Byla to dohoda mezi vládami Velké Británie a Irské republiky, která potvrdila, že Severní Irsko je integrální součástí Velké Británie a jeho konstituční postavení se nezmění dokud pro takový krok nebude většina místních obyvatel. Nicméně Velká Británie přece jen částečně ustoupila tím, že dala irské vládě blíže nedefinovaný "poradní" hlas v politice týkající se problémů v Severním Irsku. Nejdůležitějším aspektem podepsání smlouvy je ale fakt, že Velká Británie i Irská republika se zavázaly, že se budou snažit dosáhnout politického řešení konfliktu a že budou jednat se severoirskými politiky. Jediným problémem, který stál v cestě splnění takové ideje byl vytrvalý odpor unionistů, pro které anglo-irská dohoda ze zásady nemohla být věrohodná.Přelom nastal na počátku 90. let, kdy proběhly první vstupní mírové jednání s účastí všech stran. I když tato první fáze jednání nepřinesla žádné konkrétní výsledky, měla velký vliv na další vývoj. Mimo jiné bylo jasně řečeno, že jestli má mírový proces přinést požadované výsledky, pak musí být účast v jednáních umožněna všem stranám (takové prohlášení bylo významné zejména pro republikánskou stranu Sinn Féin, která se do té doby nemohla účastnit žádných jednání, protože unionisté tvrdili, že nebudou jednat s teroristy). Dále bylo stanoveno, že konflikt se bude řešit ve třech oblastech : 1. - vnitřní souvislosti, 2. - Irská republika a Severní Irsko, 3. - Anglo-irské poměry.V prosinci 1993 britský ministerský předseda John Major a irský taoisech (premiér) Albert Reynolds společně vyhlásili dokument Downing Street Declaration. V dokumentu bylo uvedeno, že je to deklarace pro irský lid, aby ten měl právo sám rozhodovat o své budoucnosti a postavení. Pro stranu Sinn Féin byla stanovena podmínka porozumět si s IRA o ukončení terroristických akcí nejméně tři měsíce před přistoupením Sinn Féin k jednáním. Význam deklarace je hlavně ten, že pro extrémistické organizace se podepsání tohoto dokumentu stalo podnětem pro vyhlášení příměří.Po vyhlášení deklarace se hlavním tématem staly dohady o tom, zda by IRA měla konečně odevzdat své zbraně. Britská vláda i unionisté argumentovali nutnost odzbrojení tím, že odevzdáním svých zbraní republikáni potvrdí vážnost svého rozhodnutí účastnit se politického života v Severním Irsku. S tím samozřejmě nacionalisté nechtěli souhlasit dokud nebude dosaženo viditelného postupu v politických jednáních. Neústupný postoj obou stran k problému odzbrojení úspěšně blokoval další vývoj mírového procesu až do začátku roku 1995.V únoru 1995 se britská a irská vláda rozhodly převzít iniciativu a obnovit jednání. Byl vydán dokument o přeběžném politickém uspořádání v Severním Irsku (Frameworks for the Future Document), který potvrdil 3-fázovost řešení severoirského konfliktu. Kromě toho měl tento dokument povzbudit účastníky jednání, a to hlavně severoirské politické strany k další aktivitě, měl se stát jakousi základnou pro další jednání.V lednu 1996 byla sestavena komise, která měla dohlížet na odzbrojení paramilitárních organizací. Komise doporučila, aby odzbrojení začalo probíhat současně s mírovým jednáním za účasti všech politických stran. To ale vyžadovalo ústupek Westministerské vlády z jejího požadavku na bezpodmínečné odzbrojení před započetím jednání. Vláda Johna Majora uznala návrh komise pro odzbrojení za nesplnitelný. Vyvolalo to radikální reakci ze strany Irské Republikánské Armády, která uznala, že britská vláda nemá dobrý vztah k celé problematice, není objektivní a nemá ani zájem na mírovém řešení konfliktu. Proto 9. února 1996, po téměř 18 měsících IRA vyhlásila konec příměří. Několik hodin po tomto prohlášení v centru Londýna explodovaly dvě silné nálože.Tyto události ale neznamenaly definitivní konec mírového procesu. Unionistické paramilitární organizace většinou nereagovaly na krok, který učinila IRA a nadále dodržovaly příměří. Také většina účastníků jednání, a podle průzkumu veřejného mínění i většina obyvatel Velké Británie i Severního Irska trvalo na tom, aby jednání pokračovala.V červnu 1996 začala jednání za účasti zástupců 10 severoirských politických stran britské a irské vlády. Strana Sinn Féin byla kvůli obnovení činnosti IRA vyloučena z účasti. Vyvolalo to vlnu protestů ze strany katolické části obyvatelstva a naopak provokativní reakce protestantů, kteří organizovali triumfální pochody. Další jednání nepřinesla až do konce roku 1996 žádné relevantní řešení - bylo to způsobeno asi hlavně nerozhodností konzervativní britské vlády, která nebyla ochotna angažovat se více než bylo nezbytné.Teprve po nástupu nové labouristické vlády Tonyho Blaira v roce 1997 se severoirský mírový proces opět oživil. Po necelých třech měsících, v červnu 1997 proběhly vstupní jenání s vedením Sinn Féin o podmínkách další účasti této strany v mírových jednáních a 20. července 1997 IRA opět vyhlásila příměří.Hned nato začala nová mírová jednání, kterých se ale omítla zúčastnit strana DUP, protože její představitelé nesouhlasili s návratem Sinn Féin. OUP byla také proti účasti Sinn Féin, ale vůdci této strany uznali, že jestliže už došlo k dohodě mezi Sinn Féin a vládami Velké Británie a Irské republiky, k jednání stejně dojde a vlastní neúčast na něm by mohla pouze uškodit.10. dubna 1998 byla podepsána historická Dohoda Velkého pátku o míru v Severním Irsku - Good Friday Agreement. Jednání se zúčastnilo celkem 8 severoirských politických stran, britský premiér Tony Blair, irský taoiseach Bertie Ahern, šéf Sinn Féin Gerry Adams, vůdce unionistů David Trimble, americký senátor George Mittchel jako předseda mírových rozhovorů, také bývalý anglický premiér John Major a americký prezident Bill Clinton jako pozorovatelé.Závěrem by jsme se rádi vrátily k Anglo-irské dohodě (15.11.1985):
Tato smlouva byla jednou z nejvýznamnějších dohod mezi vládami tohoto století, protože Britové poznali, že problém Severního Irska je něco, co nemohou řešit pouze podle svého. Bylo to také zjištění, že musí brát v úvahu mezinárodní mínění, které je pro uklidnění situace. Konkrétně toto požadovaly americké úřady, ve kterých se nacházeli i Irové.Z pohledu Britů byla dalším významem této smlouvy vyhlídka na lepší bezpečnost a spolupráci. V roce 1985 IRA vydala tzv. "Vánoční zprávu", ve které popisuje tuto smlouvu jako nejzdařilejší kontrarevoluční strategii, kterou kdy Britové vymysleli.Viděli to jako pokus je zničit.
Reakce protestantů na tuto smlouvu bylo zhnusení ve všech vrstvách jejich společnosti. Jejich názor byl, že byli jednoduše prodáni.
A tak se proti této smlouvě spojili, ale nemohli zabránit jejímu uplatnění. Tato smlouva byla pokusem říci protestantům, že jsou jen menšinou uvnitř Velké Británie, tvoří méně než 3% britské populace. Rozhodující bude, to co chce lid spojeného království a ne to, co chcete vy.
Politické řešení
Většina nacionalistických stran, které vidí jako svůj cíl znovustvoření jednotného Irského státu je připravena podporovat toto řešení pouze v případě, že cesta k němu nebude krvavá. V posledních letech se kvůli neustávající teroristické činnosti obou stran značně snížila podpora protestantské části společnosti. Přestože představitelé britské vlády tvrdí, že jestli ve všeobecném hlasování v Severním Irsku projde návrh spojení Irska, tak mu bude přiznána vlastní legislativní moc, toto řešení je prakticky nemožné. Důvodem je příliš malé procento nacionalistů (katolíků) ve společnosti.
Vojenské řešení
Členové republikánských paramilitárních organizací (mezi jinými I.R.A.) dospěli k názoru, že neexistuje politické řešení konfliktu a proto se už od 70. let snaží vyvolat nátlak na Brity silou. Jejich činnost spočívá především v aktivním odporu proti britské okupaci, sabotážích, ale také teroristických akcích a to jak v Anglii tak i na území Severního Irska. Příznivci tohoto pohledu zakládají, že po vypuzení Angličanů ze země bude mnohem snadnější uzavřít dohodu s Unionisty. Hlavní politickou organizací, která až do dodnes podporovala řešení konfliktu silou je Sinn Féin. Ta se ale teď účastní mírových jednání, takže dosažení spojení Irska terorem je v současné době spíše málo populárním řešením (trvají na něm pouze krajní extrémisté).
Literatura:
http://www.ereferaty.cz/index.asp?c=view&ID=864
http://www.webprostor.cz/volny_cas/Cranberries/Northern_Ireland/
SAS encyklopedie - Steve Grawford
Kdy, kde, proč a jak se to stalo. - Ondřej Neff
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7268